FOMO je v dnešní době hojně užívanou zkratkou v běžném hovoru. Z buzzwordu se tak stala stálice slovní zásoby napříč generacemi. Věděli jste ale, že existuje také JOMO? Tedy opak daleko známějšího termínu?
FOMO - ‘fear of missing out’
Stalo se vám někdy, že jste dostali strach, jestli se ve vašem okolí neděje něco zajímavého, zatímco vy sedíte doma? Nebo jste si přišli vystrčeni ze své party, protože se vaši nejbližší sešli bez vás a podnikli něco, u čeho jste také chtěli být? Takzvaný strach z promeškání byl poprvé pozorován v druhé polovině 90. let marketingovým stratégem Danem Hermanem, který se této problematice věnoval několik let. Samotný termín FOMO se však dostal do širšího povědomí až v roce 2004 díky Patricku McGinnisovi, který ho v době své promoce na Harvard Business School použil v eseji ve školních novinách.
I přes téměř dvě dekády trvající přítomnost tohoto fenoménu v naší společnosti však nebyl přesně stanoven způsob jeho diagnózy ani konkrétní příčiny vyvolávající jeho přítomnost. Svend Brinkmann, profesor psychologie na Aalborg University však pro BBC vyjmenoval několik faktorů, které mohou naši psychiku pošťouchnout do FOMO módu: „Sociální média, na kterých porovnáváme sebe a své životy s ostatními nebo marketingový kolos konzumní společnosti, který nám nezapomíná připomínat, že můžeme mít víc. Vždy.”
JOMO - ‘joy of missing out’
Jak se však vymanit z kolotoče “můžeš mít/zažít/zkusit víc, i když tě to možná psychicky rozloží a dojdeš k vyhoření”? Pokud se k takovému kroku někdo rozhodne, může začít systematicky měnit své nastavení mysli a soustředit se na tzv. radost z promeškání, tedy JOMO. Brinkmann však zdůrazňuje, že je třeba uvědomit si, že: „...dobrovolné promeškání příležitostí, kterými jsme neustále bombardováni, vyžaduje praxi.”
Už řecký filozof Aristoteles se zabýval konceptem vyváženosti, tedy tím, zda děláme příliš mnoho nebo příliš málo věcí. Odvěké zápolení naší mysli tedy rozhodně nevyřešíme přes noc, během jednoho týdne nebo čtvrt roku. Jde o dlouhodobý proces, kterému se věnovaly už generace našich předků, i když pro své počínání neměli čtyřpísmenkové označení.
„Měli bychom se zaměřit na tvorbu takového prostředí, které nám usnadní promeškávání a díky kterému se budeme moci zaměřit na to, co je skutečně důležité. Takové prostředí by mělo být prosté pokušení, protože právě ta nás nutí podlehnout strachu,’ radí Brinkmann.