Podle nově schválené unijní strategie by do roku 2030 mohl být navýšen výkon přímořských větrných parků pětinásobně, výkon srovnatelný s jadernou elektrárnou Temelín pak mají ve stejný rok pokrýt přílivové elektrárny či elektřina z mořských vln.
Země Evropské unie si daly za cíl snížit emise skleníkových plynů v následující dekádě o 40 % oproti jejich množství produkovaných v roce 1990. V minulých letech si přitom v tomto ohledu nevedly unijní státy v porovnání s ostatními signatáři Pařížské smlouvy, která země zavazuje ke krokům vedoucím k zastavení zvyšování teploty světového klimatu. Pokud však organizace v boji proti oteplování klimatu nezmění výrazněji svou taktiku, do roku 2030 budou muset členské státy snížit emise skleníkových plynů o dalších asi 22 %. „Evropská sedmadvacítka tak bude muset snížit své emise ročně o hodnotu odpovídající 86 milionů tun oxidu uhličitého,“ informuje Evropská agentura pro životní prostředí ve své nejnovější zprávě.
Tento cíl však může být proveditelný bez větší strukturální změny. Pro porovnání, jen v roce 2019 redukovaly země EU (bez Velké Británie) spotřebu o asi 150 milionů tun skleníkových plynů. K velkému meziročnímu poklesu došlo také díky významnému snížení ceny zemního plynu, který v tepelných elektrárnách částečně nahradil méně ekologické uhlí. Evropská komise navrhuje pro dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050 dokonce zvýšit cíl na 55 %.
Ocelové farmy
I proto do roku 2030 plánují mnohé evropské země zintenzivnit výstavbu zařízení vyrábějících bezemisní energii. Dánsko nebo Německo chce v budoucnosti více spoléhat na elektrárny umístěné v moři. Podle nové unijní strategie by měly větrné parky i s nejbližším okolím v budoucnosti obklopovat téměř 3 % evropského pobřeží, kromě mělkých oblastí Severního moře nově také v moři Černém a Středozemním.
Prezentovaný třicetiletý nárůst se zdá být v kontextu dosavadní výstavby na mořském pobřeží bezprecedentní – z dosavadních 12 GW na 300 GW do roku 2050, což si vyžádá investice v odhadované výši 800 miliard euro. Při porovnání s aktuálně prezentovanými cenami za výstavbu jaderných elektráren však tato investice nemusí být nevýhodná. Jaderné zdroje postavené za tuto cenu by hrubým odhadem vyrobily energie přibližně dvakrát méně.
Polský začátek konce
Velké změny tak podle aktuálních proklamací evropských státníků čekají také Baltské moře. Dno moře s malou hloubkou, které vzniklo až v důsledku zvýšení hladiny světového oceánu na konci poslední doby ledové asi před 20 tisíci lety, plánuje ke zmenšení své uhlíkové stopy využít nově Polsko. Na pobřeží evropské uhelné velmoci by do roku 2030 měly vyrůst elektrárny o výkonu 3,8 GW, což zastoupí asi 4 výkonné bloky jaderné elektrárny. „Investice do větrných elektráren na moři mají klíčový význam pro energetickou a ekonomickou transformaci naší země,“ říká Wojciech Dąbrowski, prezident správní rady společnosti, která plánuje v zemi vybudovat větrné farmy v rámci projektu Baltica.
Nové projekty se plánují také v Nizozemsku, větrné parky Borssele 1&2 a Borssele 3&4 dosáhnou výkonu 1,5 GW. Do roku 2050 by s podobnou dynamikou skutečně mohly větrné elektrárny uspokojovat polovinu unijní poptávky po elektřině, z toho asi tříčtvrtinový podíl energie budou tvořit turbíny ukotvené v moři. Stožáry přitom nemusí být pouze zakotvené v mořském dně, komerčně úspěšné by mohly být v budoucnu také elektrárny plovoucí na mořské hladině, které se dnem spojuje ocelová konstrukce.
Energie z Jadranu
„Potřebujeme masově zvětšit domácí produkci energie, abychom dosáhli klimatických cílů, pokryli zvyšující se poptávku po elektřině a podpořili ekonomiku v době pokoronavirové,“ vyjádřil podporu unijních cílů komisař pro energetiku Kadri Simson. Větrnými parky však výčet alternativních zdrojů energie zdaleka nekončí. Do poloviny století chce dostat Unie do kurzu také plovoucí solární elektrárny, které společně s energií z přílivu či mořského příboje dosáhnou do roku 2030 výkonu 1 GW do poloviny století čtyřicetinásobku.
Všechny prezentované technologie se již přitom využívají, i když v mnohem menší míře. Například největší evropská přílivová elektrárna v ústí řeky Rance vyrábí elektřinu už od roku 1966, plánovaná soustava podvodních turbín v rámci projektu Hydrolienne má vyrobit rovněž v oblasti francouzské Normandie asi osminásobek více energie, tedy kolem 2 MW. Oblast v Evropě vyniká největšími rozdíly mezi přílivem a odlivem, které v závislosti na postavení Slunce a Měsíce oscilují kolem desíti metrů. Energie z mořského příboje se zase může podílet na energetickém mixu Itálie.
Vodík i biomasa z řas
K neoddělitelným součástem budování nových obnovitelných zdrojů patří budování zařízení na ukládání energie. Strategie Evropské komise tak počítá například s budováním infrastruktury určené k výrobě vodíku. Evropa se neobejde ani bez nově vybudované přenosové sítě, jejíž podstatná část povede také pod mořským dnem. Počítá se s rozvojem sdružené elektrizační soustavy, kterou pro lepší transport energie doplní uzly či uměle vybudované energetické ostrovy. Odborníci chtějí tímto způsobem síť co nejvíce stabilizovat.
I tak se však v budoucnu evropská energetika bez stabilnějšího zdroje energie patrně neobejde. Kromě plynových a jaderných elektráren jsou plánovány také zajímavější projekty – například v Dánsku má ještě v tomto desetiletí vzniknout farma na umělé budování řas, které budou sloužit jako energetická biomasa.