Všichni řešíme v zahraničí stejný problém, jak se připojit k Internetu. Tahat data přes roaming je sebevražda a fast foody s free-wifi nemají všude. Řešení je vícero.
Předpokládejme, že jedete do zahraničí a budete se pohybovat po akademické půdě. A jste připojeni. Na většině vysokých škol v ČR je univerzální síť eduroam. Vy si k ní na vaší škole vytvoříte přístupové jméno a heslo, nastavíte zařízení podle požadavků a máte vystaráno. Ať už pak přijedete kamkoliv, kde běží tato síť, tak se vám zařízení samo připojí. Může se vám tak stát, že se budete procházet po Japonsku a telefon vám zahlásí připojení ke známé síti. Tento projekt ještě není všude, ale rozrostl se už po všech kontinentech. Úplný seznam míst k připojení najdete na oficiálních stránkách www.eduroam.org pod záložkou Where can I eduroam?
Druhé řešení je kompaktnější, ale má svoje plus i minus. Pořídit si sim kartu místního operátora. Teď záleží, jak dlouho se v zahraničí zdržíte. Na několikaměsíční pobyt nemá cenu zařizovat paušál. Pokud byste se chtěli zdržet třeba rok, má smysl nad tím uvažovat. Samozřejmě se tento návod nedá napsat univerzálně pro každou zemi. Každý operátor si diktuje jinou cenovou politiku a nabízí jiné výhody proti konkurenci. Je na vás si pořádně zjistit dostupnost mobilních sítí a prozkoumat jejich nabídky na stránkách.
Především bych se zaměřil na datové služby. Kromě ceny je důležitá dostupnost technologií. GPRS je v pralese, EDGE je nouzovka, 3G je na denní používání dostačující, LTE sviští parádně. Taky bych si ověřil, co všechno podporuje váš telefon/tablet. Novější už umí LTE, 3G většina, zbytek je o nervy. Tady přichází na řadu další možnost. Pokud si budete vybírat paušál, můžete si k tomu vybrat zvýhodněný telefon. Funguje to stejně jako u nás, upíšete se operátorovi, že mu budete platit měsíčně a on vám nabídne z řady telefonů v lepších finančních podmínkách. Rozdíl je v tom, že je to výrazně levnější.
Například odjedete do USA a rozhodnete se pro operátora AT&T. Ten vám nabídne za jeden cent nový telefon, když se mu upíšete na dva roky. Ale není to nějaká stará 3310, dostanete iPhone 4. V ČR stále vyjde na pár tisíc korun i se smlouvou. Nebo si tam můžete pořídit novou Nokii, která se u nás ještě ani neprodává za 200 dolarů. Nezapomínejte, že v USA mají peníze jinou hodnotu, i v McDonaldu dostanete 8 dolarů na hodinu za přípravu sendvičů, takže si na měsíční splátku volání vyděláte za chvíli.
Teď přichází ta skvělá fáze. Když máte nový telefon s místním operátorem, můžete si nasdílet internet do svého telefonu pomocí wifi. Umí to snad každý telefon, co má v sobě wifi. Funguje to vlastně obráceně, telefon místo příjmu wifi signálu začne vysílat, vytvoří se z něj přístupový bod, ke kterému připojíte svůj původní telefon. Voilá, můžete brouzdat jak je libo a kdekoliv. Přitom můžete stále být na příjmu na čísle z ČR a řešit místní záležitosti přes nové číslo.
Tady ale přichází na řadu to minus. Musíte s sebou tahat dva telefony. K tomu dvě nabíječky a už to je dalších 200 gramů navíc. A plné kapsy. Řešením by byl dual sim telefon. Překvapivě to i docela funguje, telefon s Androidem pro dvě simky se dá pořídit za 4 tisíce Kč a slouží parádně.
Řešení internetu v zahraničí je tedy hned několik, výběr možností je individuální a cenově v širokém rozmezí. Můžete si koupit simku za tři dolary a po týdnu ji zahodit, nebo se upsat a platit jak o život. Tak či tak, do doby kamenné se vracet nemusíte.