Březnový EkonTech.cz se věnuje primárně tomu, jak se český byznys dokáže prosadit ve světě. V tomto článku se mimo jiné podíváme na to, jak se ve světě, konkrétně v mezinárodních kolech olympiád v přírodních vědách, dokáží prosadit čeští studenti.
Soutěže – Evropa vs. svět
Tyto soutěže týkající se zpravidla studentů vyšších ročníků středních škol mají dlouhou tradici, a ačkoliv se o nich v médiích na rozdíl od nejrůznějších sportovních mistrovství téměř nemluví, přinášejí mnohdy zajímavé informace o školství v jednotlivých zemích. Výsledky českých reprezentantů samozřejmě rok od roku a obor od oboru kolísají, ale celkově je třeba říct, že se nemáme za co stydět. V průměru se pohybujeme v lepší polovině zemí Evropské unie, přičemž za námi se mnohdy umisťují i státy s podstatně větším počtem obyvatel a tudíž s větší pravděpodobností výskytu jedinců „od přírody“ extrémně nadaných pro daný obor.
Zatímco v evropském kontextu si naše země nevede vůbec špatně, v celosvětovém srovnání je to již o poznání slabší. První místa v těchto soutěžích totiž již delší dobu až na výjimky okupují zástupci východoasijských států jako Čína, Tchajwan, Singapur, Korea, Thajsko apod. Zatímco u Číny to můžeme do značné míry přisoudit tomu, že při obrovském počtu obyvatel je samozřejmě snadné vybrat pětici či šestici extrémně talentovaných reprezentantů, u některých dalších uvedených států tento argument určitě fungovat nebude.
Zvětšující se propast
Čemu tedy vděčí za tak výborné výsledky? Myslím si, že odpověď je podobná jako u otázky, proč byli skoro neporazitelní sovětští hokejisté pod vedením legendárního trenéra Tichonova v 80. letech minulého století. Velkou roli zde sehrává obrovský a z našeho pohledu stěží představitelný dril vybraných reprezentantů, nad nímž by většině českých pedagogů vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Ostatně ve východoasijských zemích to do značné míry neplatí jen pro reprezentanty na mezinárodních soutěžích, ale pro tamní školství obecně. Není to možná nejlepší způsob, ale jak potvrzují třeba i uznávaná mezinárodní srovnání PIRLS a TIMSS z roku 2011, východoasijské školství je o poznání efektivnější než evropské a propast se stále zvětšuje.
Specifický přístup studentů původem z východní Asie ke vzdělávání je někdy dobře pozorovatelný i v našich poměrech. Mohu zmínit třeba komentář zástupce chebského gymnázia, jehož družstvo několikrát po sobě zvítězilo v národním kole prestižního Turnaje mladých fyziků o tom, že by pro něj nebyl problém sestavit vítězný tým složený výhradně ze studentů vietnamského původu.
Inspirace pro české školství?
Jak by se tímto přístupem mohlo inspirovat české školství? Nemyslím si, že by u nás bylo realizovatelné začít přistupovat ke vzdělání na stejných principech jako v těchto zemích, česká společnost by to v současné době již neskousla. Na druhé straně mám obavy, že se v posledních letech dostáváme v našem školství do přesně opačného extrému. Ve snaze vytěsnit ze škol to, čemu mnozí říkají „zbytečný dril“ a „zbytečné biflování“, se stále častěji stává, že po studentech se už nepožaduje skoro nic jiného, než aby uměli informace nějak dohledat a následně „okecat“ bez hlubšího povědomí, jak to či ono vlastně funguje. Do písemných prací by se asi měly zařazovat zásadně typové příklady (myšleno ty, které byly ideálně se stejnými číselnými hodnotami spočítány minulou hodinu krok po kroku na tabuli) a domácí úkoly už jsou jen nadbytečné a zbytečně stresující.
Za dvacet let uvidíme…
Výsledkem je klesající zájem o přírodovědné a technické obory a snad ještě rychlejší pokles úrovně znalostí těch, kteří se na tyto obory hlásí. Jaké důsledky bude mít tento trend pro konkurenceschopnost české ekonomiky ve srovnání třeba právě s ekonomikami východoasijských zemí si asi dovedeme představit. Někdy si proto říkám, že alespoň částečný posun směrem k tomu, jak vzdělávání probíhá ve zmiňovaných zemích, by českému školství vůbec neškodil. Pokud ho nebude naše společnost schopná, nezbyde nám časem asi nic jiného, než využít prozatímní konkurenční výhodu a experty původem třeba právě z východoasijských zemí sem v nějakém odpovídajícím množství přetáhnout. Zatím jsme pro ně ještě v mnoha ohledech celkem atraktivní zemí mající jim co nabídnout. Za dvacet či třicet let tomu tak již být zdaleka nemusí.
Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni. Jako redaktor tamního studentského informačního serveru Dioné se zabývá mimo jiné problematikou českého vysokého školství. V minulosti působil na různých pozicích v samosprávě vysokých škol, nyní je tiskovým mluvčím České studentské unie.
Autor: Jiří Kohout