Doba tlačítkových telefonů je nepochybně pryč. Kam se podíváme, všichni dloubají prsty do displeje. A zbytek telefonu ty dloubance kupodivu poslouchá, aniž by jeho majitel tušil, co všechno musí proběhnout, než se dloubanec promění v příkaz.
Poslední dobou se to v servisu hemží výměnou displejů. Stačí chvilka neopatrnosti a telefon se řítí na podlahu s akcelerací 9,8 m/s. Prudké zpomalení o dlaždice vytvoří takové přetížení a vibrace, že displej nevydrží a na skle máte pavouka jak hrom. Potom se všichni tuze diví, že oprava vyjde na tisícikoruny. Vždyť je to jen sklo a dotyk ne? Ale kdeže…
Vyndejte z kapsy telefon a pořádně si ho prohlédněte. Pokud zrovna nedržíte v ruce Nokii 3310 (respekt), pravděpodobně vidíte kapacitní dotykový displej. Je to dnes nejrozšířenější typ, používá se v mobilních telefonech, v notebooku, tabletech atd. Dokonce je tato technologie kapacitního dotyku použita i v touchpadu na notebooku, jen tam není display. I když by to šlo.
Když se podíváte hodně zblízka a pod správným úhlem, uvidíte na displeji mřížku. Zkuste to proti slunci, je to vidět lépe. Tato mřížka jsou vodiče zabudované v displeji. Je to jedna z mnoha vrstev, která dává dohromady celou dotykovou obrazovku. Typů touchscreenů je hodně, my se podíváme na technologii zvanou Projected capacitance (PCT) - přesněji její typ Mutual capacitance. Ta je nejrozšířenější, umožňuje multi-touch a je velmi přesná.
Využívá princip kondenzátorů. A počítá i s vámi jako kondenzátorem. Člověk má elektrickou kapacitu zhruba 100 piko Faradů. Nedivte se, všichni jsme si už vyzkoušeli, že elektřinu umíme vodit, když jsme si oblékali svetr a pak dostali ránu. Lidské tělo se může nabít až na 3000 Voltů. Nebojte se, díky nízkému elektrickému potenciálu nám to neublíží, ale může to zničit elektroniku.
Samotný displej (zobrazovací jednotka) je úplně vespod. Standardně je to LCD, nebo novější OLED. Na LCD je izolující vrstva, aby elektrický náboj nepřecházel do samotného displeje. Následuje vrstva ITO (Indium Tin Oxide) vodičů, to je ta mřížka, kterou vidíme v telefonu proti slunci. Tyto mřížky tam jsou dvě, opět odděleny izolantem. Tyto vrstvy jsou pak označováno jako ITO X a ITO Y. A úplně na závěr se to připlácne sklem. Na to, že jsou displeje tlusté jen pár milimetrů, je tam toho poměrně dost.
Na ITO vodiče je přiveden elektrický náboj. Díky izolující mezírce mezi nimi se tak vytvoří kondenzátor. Když se prst dotkne skla, přeskočí mezi ITO vrstvami a vaším prstem elektrický náboj, aby se uzavřel obvod. To způsobí výkyv napětí na ITO vrstvách X a Y. Výkyv se dá změřit a tím dostaneme X a Y souřadnice bodu, kde se prst dotknul obrazovky. A pak už je to hračka. Data zpracuje controller, pošle hotová data o dotyku do procesoru. Ten vyhodnotí, že po dloubnutí na toto místo by se mělo něco stát, zpracuje to, pošle to do grafického čipu a ten zobrazí na LCD příslušnou akci. Spousta úkonů, než se vám ukáže obsah zprávy po dloubnutí na notifikaci.
Musím uznat, že od pazourků a kyjů jsme se dostali už daleko. Takto složitá technologie se dnes válí všude možně a seženete ji za pár korun. Můžeme čekat rozšíření dotykových obrazovek na x dalších produktů. Už máme dotykové televize, okna, lednice, myčky, auta… Až se tedy budete divit, že oprava rozbitého displeje vám sebere značnou část finančních prostředků, pomyslete na nutnost precizní výroby, projektování, zpracování, testování, dopravu a jemnou práci se šroubovákem. A hned si kupte pouzdro.