Dvě mouchy jednou ranou – takové řešení nabízí technologie, která přidává vrstvu rozpuštěného plastu pod povrch silnic. Kromě toho, že by do budoucna mohla zlepšit kvalitu cest, řeší i otázku, co dělat s hromadícím se plastovým odpadem.
Podle studie publikované v září minulého roku v časopise Science bude všechen plastový odpad na zemi i v oceánech v roce 2040 vážit 1,3 miliard tun. Například Indie, která má dlouhodobě s hromaděním takového odpadu problémy, ročně vyprodukuje více než 3.3 milion tun plastů. A právě tato země je tou vůbec první, která technologii „plastových silnic“ realizovala, a to na základě výzkumu Rajagopalana Vasudevana, profesora chemie na tamější Thiagarajar College of Engineering.
Jeho systém spočívá v nahrazení zhruba 10 % asfaltu plastovým odpadem – nejčastěji se jedná o igelitové tašky, jednorázové kelímky a brčka či různé folie, obaly a pěny. Rozřezané kusy plastu se nejprve umístí na podklad z nadrcených kamenů a písku a následně zahřejí na teplotu 170 °C. Vytvoří se tak tenká vrstva roztaveného plastu, která se nakonec ještě překryje asfaltem.
Podle Vasudevanovy studie byla na každý kilometr postavených silnic použita jedna tuna plastového odpadu, což vedlo ke snížení emisí oxidu uhličitého zhruba o tři tuny na kilometr. Tyto silnice byly po 10 letech od stavby odolnější, a netvořily se na nich žádné výmoly, ačkoliv na závěry ohledně delší životnosti je stále ještě poměrně brzy. Jde také o ekonomičtější variantu – bylo spočítáno, že přidáním plastu se za jeden kilometr silnic ušetří asi 670 dolarů.
„Musíme být realističtí v tom, jak napravit ten rozsáhlý problém týkající se plastového znečištění. Věřím, že plastové silnice … poskytnou příležitost ke vstřebání stovek tisíc tun [plastu] takřka přes noc,“ říká pro web Yale Environment 360 Doug Woodrig, zakladatel neziskové organizace Ocean Recovery Alliance.
Obávaným vedlejším účinkem použití plastů při stavbě silnic je zejména tvorba mikroplastů a jejich možný únik do okolního prostředí. Anna Koudstaal, spoluzakladatelka nizozemské firmy PlasticRoad, pro BBC uvádí, že takové cesty neprodukují více mikroplastů než běžné silnice, protože jejich uživatelé s plastem obsaženým ve směsi pod povrchem nepřijdou do kontaktu. Použití filtrů zachycujících mikroplasty zase zamezí jejich spodnímu úniku skrze dešťovou vodu, která může silnicí prostupovat a vsakovat se do půdy pod ní.
Podle Gurmela Ghataory z University of Birmingham je ale třeba počítat s tím, že k uvolňování mikroplastů i přesto dochází, stejně jako na běžných silnicích. „Je nevyhnutelné, že se takové částice mohou [na povrchu] tvořit důsledkem dopravního opotřebení,“ dodává pro BBC.
S technologií plastových cest se postupně seznamují státy napříč celým světem. Kromě Indie, kde je od roku 2015 povinné používat plastový odpad ke stavbě silnic poblíž větších měst s více než půl milionem obyvatel, je to například i Nizozemí. Již zmíněná firma PlasticRoad tam v roce 2018 nechala postavit první cyklostezku z recyklovaného plastu, zcela bez asfaltu. Skotská firma MacRebur zase postavila svou první plastovou cestu v roce 2019, a od té doby realizuje své projekty kromě Británie také v Estonsku, Jižní Africe či na Slovensku. Podobně je tato technologie využívána či zkoumána také v Austrálii, Ghaně (kde recyklační firma NelPlast staví chodníky z plastového odpadu), nebo Etiopii.