Sonda Voyager, čili Cestovatel, už dávno překročila všechny hranice, pokud mluvíme o vzdálenosti uraženou ve vesmíru. Jako první těleso vyrobené člověkem opouští hranice sluneční soustavy. Co tohoto posla naší civilizace čeká ve vzdálenostech, které si nedovedeme ani představit?
Sonda Voyager 1
Sonda Voyager 1 je součástí amerického projektu Mariner, proto také nese alternativní označení „Mariner 11“ a byla původně navržena pro detailní průzkum vnějších částí naší sluneční soustavy. Odstartovala 5. září 1977 a zamířila k plynným obrům naší planetární soustavy, k Jupiteru a Saturnu. Jedná se o sondu, jejíž tělo je tvořeno desetibokým hranolem o výšce 0,47 m a průměru 1,78 m a která je stabilizována ve třech osách. Na vrcholku tohoto hranolu se nachází parabolická směrová anténa s průměrem 3,66 m, která je určena pro udržování radiového spojení s pozemními teleskopy a k přenosu informací a příkazů.
Cesta k plynným obrům
K naší největší planetě dorazila sonda o více než rok později a 5. března následujícího roku prolétla ve výši 278 000 km nad mraky planety. Pořídila stovky fotografií a dokázala existenci prstenců kolem Jupiteru. Další fotografie pořizovala u měsíců Io, Ganymed, Callisto a Europa. Z Io získala ve vzdálenosti 20 000 km fotografie sopek, na Callistu vyfotografovala krátery. Oblast kolem planety přestala fotografovat v dubnu 1979.
12. listopadu 1980 sonda dosáhla oblasti Saturnu, na Zemi pak odeslala zcela nové informace o prstencích naší druhé největší planety a zaměřila se na Saturnovy měsíce. Kolem nejzajímavějšího z nich, Titanu, prolétla dokonce ve vzdálenosti pouhých 6500 km. Celkem sonda odeslala na Zem přes 34 000 snímků a zcela změnila náš pohled na tyto dva plynné obry a jejich satelity.
K hranicích nekonečna
Po opuštění oblasti Saturnu se sonda vydala k hranicím sluneční soustavy. V roce 2005 byla již vzdálena od Země 14 miliard kilometrů, což je 94 astronomických jednotek (AJ), čili 94x vzdálenost Země od Slunce. Nadále se pohybuje rychlostí 3,5 AJ a opouští domovskou soustavu. 16. prosince 2005 sonda zaregistrovala prudké zesílení intenzity magnetického pole, což znamenalo, že se ocitla v tzv. elioplášti, kde se mísí vliv Slunce a meziplanetárního prostoru, a vstoupila do heliopauzy.
5. září tohoto roku sonda „oslavila“ již 35 let svého putování vesmírem. Dostala se až do vzdálenosti 18 miliard kilometrů od Země a tato obrovská vzdálenost již představuje složitý problém při komunikaci se sondou. Jakákoliv informace z vesmírného plavidla k nám letí 16 hodin a síla signálu v době, kdy doletí k Zemi, je navzdory vysílači o výkonu 20 wattů téměř nulová. Komunikaci se sondou tak zajišťují obří antény v Kalifornii, ve Španělsku nebo v Austrálii.
Poklad ukrytý v nitru sondy
Sonda ve svém nitru, kromě nezbytných přístrojů, veze také velmi cenný náklad. Lidské poselství pro vesmír. Tým exobiologa a planetologa Carla Sagana vymyslel poselství na gramofonové měděné desce o průměru 30 centimetrů. Do hliníkového pouzdra vyleptali soustavu obrázků, které dávají potenciálním příjemcům instrukce pro její přehrání a znázorňují ještě další informace, nejlepší svědectví o lidstvu podává deska nazvaná Zvuky Země. Její přehrání trvá dvě hodiny a obsahuje hudbu několika klasiků i současných skladatelů, národní písničky několika zemí, džez i rokenrol. Mnoha zvuky promlouvá příroda a technika, které jsou také zobrazeny na 115 fotografiích. Sami lidé se představují pozdravy v 55 jazycích. Česky promluvil československý zástupce v OSN: "Drazí přátelé, přejeme vám to nejlepší!" Kratší projevy namluvili americký prezident i generální tajemník OSN.
A co dál?
Ačkoliv náš Cestovatel oslavil na sondu již úctyhodný věk, jeho život zatím nekončí. Elektřinu pro něj vyrábí tři radioizotopové generátory (RTG), které získávají energii z rozpadu oxidu plutoničitého. Stejně jako u každého jiného radioizotopového článku (má ho třeba i vozítko Curiosity), i v případě Voyageru dává zdroj stále méně elektřiny. Postupně tak docházelo k vypínání přístrojů, aby se udržely ty nejdůležitější životní funkce. Kupříkladu kamera na fotografování je v této chvíli naprosto zbytečná, a proto byla odpojena od dodávky energie. Sonda svou zásobu plutonia vyčerpá pravděpodobně v roce 2020, kdy její přístroje umlknou navždy. V té době by měla být ve vzdálenosti as 130 AJ od Země.
Určitě si kladete otázku, co se s plavidlem stane potom. Sonda bude pokračovat v nasazeném kurzu a bude se snažit opustit naši soustavu. Únikovou rychlost pro oproštění se od gravitačního působení Slunce má, ale potrvá dlouhou dobu, než se zcela vymaní z jeho přitažlivosti. Slunce totiž nemá „za humny“ žádného blízkého hvězdného souseda, a tak jeho vliv dosahuje do značných vzdáleností, v současné době se odhaduje, že působí ještě ve vzdálenosti 150000 AJ.
Hranice sluneční soustavy je neostrá a velmi proměnlivá. Označuje ji místo, kde se nabité částice ze Slunce střetávají s částicemi mezihvězdného prostoru. Činnost Slunce tuto hranici velmi pružně mění a pomyslná čára zobrazující konec soustavy se pořád pohybuje. Vědci navíc nemají o těchto místech dostatek informací a Voyager se tedy pohybuje v neprobádaných „vodách“. Jeho údaje však přinášejí spousty zajímavých informací a zdá se, že hranice naší soustavy nevypadá tak, jak by měla, nebo jak byla vědci odhadována. Poslední data se stále vyhodnocují, a proto se můžeme těšit na vzrušující odhalení týkající se samých hranic našeho poznání.
A nakonec něco pro příznivce sci-fi. Sonda Voyager 1 sice nebyla namířena k žádné hvězdě, neboť její poslání bylo uvnitř sluneční soustavy, ale přibližně za 40 000 tisíc let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která je v souhvězdí Žirafy. Otázkou pro scifology zůstává, zda za sondou dokážeme odeslat další plavidlo, tentokrát i s lidskou posádkou, nebo zda již v této době nebude po lidstvu ani památky?