Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni. Dříve působil na různých pozicích v samosprávě vysokých škol, nyní je tiskovým mluvčím České studentské unie. Do problematiky českého vysokého školství tak vidí poměrně dobře. Jaký je jeho názor na vědu v ČR?
Věda je jako lidský život
Věda je stejně jako lidský život rozmanitá a různorodá. Myslím si, že stejně jako nelze najít nějaký univerzálně platný a jediný možný přístup k životu, nemá smysl se o to pokoušet ani ve vědě. Životní příběhy významných českých vědců to ostatně dokazují. Někteří z nich dosáhli svých vědeckých úspěchů v těsném propojení s pedagogickou činností na vysokých školách, jiní byli neméně úspěšní v úplně jiném prostředí. Stejně bychom mohli pokračovat i v dalších kritériích. Měli bychom tedy místo občas se objevující snahy o nalezení nějaké jediné správné cesty usilovat o určitou rozumnou rovnováhu. Ta však samozřejmě musí být opřena o neustálé kritické zhodnocování dosažených výsledků majících odpovídající úroveň.
Je však třeba si nejprve definovat, jaká by měla být ta odpovídající úroveň. Často se setkávám při čtení nejrůznějších diskuzí s argumenty toho typu, že v českém prostředí je v tom či onom oboru dobrým zvykem publikovat hlavně v knižních publikacích či na vybraných mezinárodních konferencích. Autoři těchto výroků již zpravidla neříkají, že tyto knihy jim vydává v nákladu 200 kusů jejich univerzitní nakladatelství a prakticky celý tento náklad skončí u jejich přátel a v různých knihovnách, nebo že vybranými konferencemi je myšlen seminář v Beskydech, kde se v příjemném prostředí poplácají po ramenou s kolegy ze Slovenska a pochválí se, jak dobře tu vědu vlastně dělají.
Popisovaná argumentace je pak zpravidla doplněna řadou výmluv o neexistenci vhodných zahraničních časopisů, kam by své práce dotyční mohli směrovat apod. Podrobnější zkoumání přitom často ukazuje, že ve stejném oboru publikují na mezinárodní scéně autoři z takových vědeckých velmocí jako je Jordánsko nebo Barma. Bohužel nezůstává jen u proklamací. Lobby podporující tento přístup se zasloužila o to, že zvláště u některých oborů jsou výstupy v různých českých časopisech či knihách hodnoceny (a tudíž i financovány) podle mého názoru naprosto neúměrným způsobem.
Motivace se ztrácí, věda dostává na frak
Motivace k tomu dělat kvalitní výzkum, mající určitý mezinárodní přesah, se pak samozřejmě ztrácí a v nadpisu uvedené (a až na výjimky podle mě zcela pravdivé) tvrzení o neexistenci „národní vědy“ dostává náležitě na frak. Naštěstí se na tento stav snaží někteří vědci upozorňovat i za cenu toho, že je možná nebudou mít mnozí jejich kolegové příliš rádi (za všechny podobné případy uveďme třeba studii Marka Preisse a Galiny Mičudové o publikačních výstupech českých profesorů a docentů v oboru psychologie dostupnou na http://e-psycholog.eu/clanek/163.
Nesnažme se hledat nějaký unifikující a jediný účinný přístup k tomu, jak v České republice realizovat vědu. Naopak připusťme, že k cíli mohou vést různé cesty. Zároveň však velice kriticky sledujme a hodnoťme dosažené výsledky nadnárodního významu a nenechme se opít rohlíkem těmi, kteří se tváří jako již skoro jistí laureáti Nobelovy ceny a přitom jejich světová proslulost sahá od Plzně po Ostravu v horším případě, v lepším pak po Košice a Prešov. Někteří politologové, sociologové a psychologové objevující se dnes a denně na televizních obrazovkách jsou toho zářným příkladem.
Klacky pod nohy
Co se týká podpory kvalitních vědeckých týmů: možná by stačilo neházet jim klacky pod nohy zbytečnou administrativou a zákony vytvářenými za předpokladu, že (skoro) každý vědec je zloděj snažící se za každou cenu zpronevěřit státní či evropské peníze. Tyto zákony mají právě v současné době za následek neuvěřitelně komplikované zadávání výběrových řízení na pořízení přístrojů financovaných z evropských strukturálních fondů. Navíc by bylo vhodné vytvořit alespoň trochu stabilní prostředí z hlediska pravidel hodnocení a financování vědy a zuby nehty se bránit klientelismu a regulacím na bázi typu „sice bych na to místo měl pět lepších kandidátů, ale musím vzít toho šestého, protože si to akademický senát nebo genderová politika EU přeje. Žádné z těchto opatření samozřejmě samo o sobě českou vědu do světové špičky nepovznese, ale alespoň ji nebude držet zbytečně při zemi.
Autor: Jiří Kohout