Falling Walls mi otevřelo dveře, o kterých jsem ani netušila, že se někdy otevřou

12. 7. 2021 - 9:00

Markéta Klíčová před třemi lety vyhrála mezinárodní finále soutěže Falling Walls Lab, která propojuje mladé vědce s profesionály z různých vědeckých a průmyslových oblastí. Jak na celou soutěž vzpomíná a co jí vítězství přineslo?

Proč a jak jste se rozhodla zúčastnit soutěže?

Připravovala jsem se na státní závěrečnou zkoušku na fakultě mechatroniky, informatiky a mezioborových studií na TUL (Technická univerzita v Liberci, pozn. red.) a místo toho, abych se učila, brouzdala jsem po Facebooku. Tam na mě vyběhla reklama právě na Falling Walls, u které bylo video z berlínského finále 2016. Ve videu mluvil například předseda Nobelovy nadace, ředitel Google X, lidé z různých firem, ale třeba i Claudia Haigneré, bývalá kosmonautka ESA. A díky tomu, že jsem z videa pocítila atmosféru berlínského finále, řekla jsem si: „Jo, tak to prostě musím zažít!” Vše se událo během jednoho dne, v poslední možný termín podání přihlášky - tu jsem obratem poslala, a tak se dostala do národního finále.

Nezačala jste být nervózní?

Uklidnilo mě, že komunikace Falling Walls byla pohodová. Finále navíc probíhalo v Brně, kam jsem se těšila a společně s nejlepší kamarádkou jsme měly v plánu pojmout to jako výlet. Rozhodně jsem si totiž nemyslela, že budu následně prezentovat v mezinárodním finále. To byl spíše sen, ale zatím jsem myslela na Brno a z toho jsem moc obavy neměla.

Častokrát člověk vysvětluje problém zbytečně odborně

Jak probíhaly přípravy?

Do Brna jsme odjížděla den po odevzdání diplomové práce, takže to bylo náročné. Navíc bylo poměrně těžké vymyslet prezentaci tak, abych problém dala do 2 slidů a mluvila maximálně 3 minuty. To mě ale hrozně moc naučilo - častokrát totiž člověk vysvětluje problém zbytečně odborně.

Vzala jste si nějaké ponaučení z národního kola do toho mezinárodního?

Ano, stoprocentně. Co mi v mezinárodním kole určitě pomohlo bylo to, že jednou z výher národního kola byl mentoring panem doktorem Markusem Dettenhoferem, který byl vedoucím soutěže v Brně. To mi strašně pomohlo, protože nějakým způsobem dokázal vycítit můj limit a dokázal mě za něj hnát. Musím říct, že to občas bylo opravdu náročné a pan doktor na mě byl vcelku přísný, ale nesmírně mi to pomohlo, protože když jsem se ohlédla i třeba na samotný design prezentace, na kterém jsme začínali a design té finální, kterou se mnou pan doktor doladil, nedalo se to vůbec srovnávat.

Vtipným i když trochu infarktovým momentem bylo, když jsem měla 10 vteřin před svou prezentací politý mikrofon. Má nejlepší kamarádka mi dávala napít a nějak došlo k nehodě. V mezinárodním finále jsem proto už vodu těsně před prezentací nepila. (smích)

Pomohla Vám tato ponaučení jen v rámci soutěže?

Ne, pomohla mi i v mé práci, protože pracuji v tkáňovém inženýrství, kde se kombinuje jak materiálové inženýrství, tak medicína a biologie. Představte si, že odborníci ze všech těchto oborů se musí sejít a najít společnou řeč. To je občas vcelku obtížné, protože terminologie jednotlivých oborů je jiná. Já navíc pro svou práci potřebuji problémy vysvětlit jednoduše a jasně, tak aby je všichni pochopili. Soutěž mi tedy pomohla zefektivnit komunikaci s dalšími odborníky v multidisciplinárním oboru tkáňového inženýrství.

Věda není soutěž, ale oslava našeho lidského poznání

Byla mezi účastníky Falling Walls cítit soutěživost?

Bála jsem se toho, že v soutěži zavládne konkurenční prostředí, ale nemohla jsem se víc mýlit. Falling Walls má totiž zcela jinou atmosféru. Všichni vnímají, že věda není soutěž, ale oslava našeho lidského poznání. Krásně to dokládá samotná myšlenka soutěže - mezinárodní finále se koná ku příležitosti výročí pádu Berlínské zdi a mottem soutěže je: „Jaké další (imaginární) zdi spolu zboříme?”. V soutěži se sejdou lidé z různých oborů (byznysu, školství, architektury, nanotechnologií atd.) s jedním cílem, kterým je: říct, co nás v dnešní době trápí a jak to můžeme změnit. Všichni tedy jdou za jedním cílem, stejným směrem a, i proto člověk nepociťuje konkurenci.

Na co v souvislosti s mezinárodním finále ráda vzpomínáte?

Další den po soutěži Falling Walls Lab probíhá velká konference Falling Walls, kde jsou držitelé Nobelovy ceny, ředitelé významných výzkumných ústavů a institutů a spousta dalších. Tito lidé všem účastníkům prezentují svou práci a jejich „breakthrough factor”. Živě si například pamatuji profesorku, která na Petriho misce držela umělé srdce vypěstované v laboratoři. Když vidíte co vše věda dokáže, tak z konference odcházíte plní energie a s pocitem, že můžete pokácet les. (smích) Sama jsem se potom nemohla dočkat návratu domů a toho, až se zase pustím do práce.

Co bylo na mezinárodním kole naopak nejtěžší?

Nejtěžší bylo vyjít na pódium a začít mluvit anglicky do mikrofonu, když člověk věděl, že ho sledují tisíce lidí naživo i online. Pan doktor Dettenhofer mi ale na naší poslední schůzce před odjezdem do Berlína poradil: „Just breathe. Take a deep breath and it’s going to be ok.”

V podobných situacích mi také pomáhá moje vlastní mentální příprava, která spočívá v tom, že například den před nějakou akcí zavřu oči a vizualizuji si, jaké to bude vystoupit před tolik lidí a začít mluvit. A kupodivu to vážně pomáhá, protože člověk má potom pocit, že už to jednou prožil, a že to tudíž zvládne.

Berlínské finále tedy trvalo 2 dny?

Celkem to byly myslím 4 dny, které měly opravdu nabitý program. Falling Walls Lab a následnou konferenci doplnilo mnoho dalších aktivit a mimo jiné i návštěvy různých vědeckých pracovišť, firem a startupů, kde bylo možné navázat další kontakty a najít tak stáž nebo konkrétní pracovní pozici. Takže soutěž může ve výsledku člověku přinést i opravdu zajímavou pracovní příležitost v zahraničí.

Na Falling Walls Lab navíc navazuje Falling Walls Circle, jehož hlavní myšlenkou je převod inovativních nápadů do byznysu. To znamená, že pokud má člověk dobrý nápad, může získat příležitost převést ho do reálného byznysu.

Co se Vám vybaví jako první, když uslyšíte Falling Walls?

Řekla bych že profesor Carl-Henrik Heldin, předseda komise Falling Walls Lab. Než jsem na mezinároní finále vyrazila, nezjišťovala jsme si, kdo bude v komisi, abych nebyla nervózní. No a až na místě, když se s panem profesorem Heldinem všichni fotili, jsem zjistila, že je to TEN pan profesor Heldin, který stojí v čele Nobelovy nadace. Nikdy jsem si nemyslela, že na začátku své vědecké kariéry, v 26 letech budu mluvit s předsedou Nobelovy nadace.

Dostala jsem prostor mluvit s veřejností a vítězství mi usnadnilo cestu k mezinárodní stáži

Co Vám přineslo vítězství v mezinárodním finále Falling Walls Lab?

Falling Walls mi otevřelo dveře, o kterým jsem ani netušila, že se někdy otevřou. Vlastně jediný impulz, který přišel z mojí strany bylo to, že jsem se do soutěže přihlásila. Všechno další, co se dělo v následujících 3 letech ke mně přicházelo samo, aniž bych se nějak snažila kamkoli “cpát” a hlásit. Vše bylo přímým důsledkem toho, že jsem uspěla v soutěži.

Přitáhla jsem tím mediální pozornost na naše pracoviště na katedru netkaných textilií a nanovlákených materiálů na TUL. Postupně jsem začala představovat vědecké problémy široké veřejnosti a zjistila, co mě baví a naplňuje. Navíc věřím, že je důležité dávat zpětnou vazbu, aby lidé neměli pocit, že si v laboratoři jen tak bádáme a žádný výsledek z nás nevypadne. Dostala jsem prostor mluvit s veřejností a navíc mi to usnadnilo cestu k mezinárodní stáži, kterou mám v rámci doktorského studia povinnou.

Jak u vás probíhalo hledání stáže?

Kolega Jakub Erben mě vyhecoval, abych napsala profesorům z předních světových univerzit jako jsou Harvard, MIT, Cambridge, Cornell, Columbia. Byla jsem k tomu docela skeptická, ale rozhodla jsem se do toho jít. Poté co jsem odeslala několik emailů, jsem si šla asi na hodinu zaběhat a po návratu mi telefon hlásil spoustu příchozích odpovědí od jednotlivých profesorů. Mezi nimi byla i odpověď od pana profesora Donalda E. Ingbera z Wyssova institutu na Harvard Medical School: „Milá Markéto, Česká republika je naprosto nádherná. Právě jsem se odtamtud vrátil. Pojďme se domluvit na spolupráci.” Takže jsem se během hodiny domluvila s ředitelem a zakladatelem institutu na Harvardu na odborné stáži. Jsem přesvědčená, že k tomu pomohly právě výsledky z Falling Walls protože pan profesor Ingber viděl, že jsem schopná konkurence na mezinárodní úrovni. Celé by se to ale určitě neudálo ani bez sebevědomí kolegy Jakuba, protože sama bych se ani neodhodlala na Harvard napsat.

Mají podle Vás čeští studenti nízké sebevědomí?

Ano. Neustále se setkávám s tím, že v sobě máme jako Češi zakořeněnou méněcennost a pocit, že na něco nemáme, že neumíme anglicky atd. To je i třeba jeden z důvodů proč studenti nechtějí jet na ERASMUS, ale pak ve výsledku zjistí, že ze všech mezinárodních studentů mluví anglicky nejlépe… To je určitě třeba říkat všem, nejen studentům. Je důležité zachovat si určitou pokoru, ale rozhodně nemít pocit, že jsme jen „montovna Evropy”.

Co byste poradila těm, kteří váhají zda se do Falling Walls přihlásit?

Ať rozhodně přihlášku pošlou, protože se jedná o situaci, kdy není co ztratit. Můžou jedině získat. A to nastane i v případě, že národní finále nevyhrají a nepostoupí do dalšího kola.

V národním finále se totiž člověk setká s lidmi, kteří přemýšlí podobně i když jsou z jiných sfér. V rámci své práce všichni potřebujeme odborníky i z jiných oblastí, a kde jinde takové lidi potkat než na soutěži věnované vědě?

Máte nějaký tip pro již přihlášené?

Určitě bych jim doporučila udělat prezentaci co nejjednodušší to jde. Aby v ní byl vidět dopad jejich práce, ale aby se vyvarovali odbornostem, protože na jejich vysvětlení není prostor. Jednoduchost a efektivnost je cesta, kterou jít.