Skutečně vzdělaný člověk by se měl vyznačovat zejména pokorou, jež má vycházet právě z jeho učenosti. Pan profesor Vladimír Mařík takovým člověkem bezesporu je. Působí na ČVUT a donedávna vedl katedru kybernetiky. Zabývá se zejména umělou inteligencí, robotikou a v posledních letech taktéž multiagentními systémy. Pan profesor odpovídal na otázky týkající se nově budovaného kybernetického centra, které bude stát v Dejvicích, problematiky nedostatečného počtu studentů technických oborů, návratu českých vědců z ciziny a budoucnosti České republiky.
V České republice má vzniknout množství nových center, čímž se vytvoří pracovní místa téměř pro 3 300 odborníků. Vámi plánované kybernetické centrum přijme cca 250 pracovníků. Pane profesore, najde se vůbec dostatečný počet uchazečů?
Já se domnívám, že Česká republika má potřebnou kapacitu, dokonce jsem přesvědčen, že máme dost velice kvalitních odborníků. Nicméně je potřeba jim nabídnout podmínky na světové úrovni, to je celý problém. Ve výzkumném centru přece nemusí působit pouze čeští odborníci, ale i cizinci. Mohou zde pracovat lidé z Německa, Rakouska, Japonska i USA. Musíme tedy především zaručit kompetitivní podmínky zejména, co se týče vybavení, možnosti cestovat a účastnit se mezinárodních aktivit.
Také si myslím, že jsme schopni si oněch 250 pracovníků postupně vychovat. Nechceme ale podporovat žádný „self breeding“, aby zde pracovali lidé pouze od nás. Obdobnou schopnost budou mít Plzeň, Ostrava, Vídeň a další. Když se lidé promíchají, tak jich bude dost a dost kvalitních. Vůbec nejsem pesimista.
Hlásí se Vám již odborníci z ciziny?
Ano, nám se sem již hlásí lidé z Francie, Německa, taktéž naši bývalí absolventi působící v Anglii nebo Holandsku. Často se na mě obracejí s tím, že by chtěli po 15 letech venku zpět domů. O česká centra se již zajímají i odborníci z technologicky nejvyspělejších zemí.
Můžeme mluvit o jakémsi „comebacku“? V cizině je odhadem 1 500 českých vědeckých pracovníků. České ministerstvo ohlásilo projekt Návrat, kdy uvolní 0,5 mld. Kč na návrat českých vědců zpět do země. Snažíte se nalákat české vědce zpět do vlasti?
Nevím, nakolik bude projekt Návrat úspěšný. Vím však, že bývalí absolventi, dnes již profesoři, se do země vrátit chtějí. Důvodem je, že tu chtějí mít nebo mají rodinu, chtějí, aby jejich děti chodily do českých škol. Největším problémem jsou peníze, ale postupem času se to jistě srovná. Otevřeně však říkám, že peněžní odměna musí být ve špičkových centrech vyšší než na běžné katedře.
Česká republika je malou zemí, nebude zde výzkumných center až příliš?
Čím se budeme živit? Budeme montovat auta nebo vyvážet duševní práci? To druhé je přece zájmem všech, alespoň tedy deklarovaný. A z tohoto důvodu si musíme odborníky cíleně vychovávat. Každý samozřejmě nedostane Nobelovu cenu. Ale za každým špičkovým výzkumníkem musí být přece také tým, tedy i lidé, kteří tvoří zázemí. Vychovejme si kvalifikované programátory, odborníky, kteří třeba nedosáhnou na vrchol světové špičky, ale v týmu pomohou, aby se tým na onen vrchol dostal společným úsilím.
Vybavení českých vědeckých center je prý srovnatelné s těmi zahraničními. Největším problémem se však ukazuje býti, že centra jsou ve výzkumu a vývoji v předstihu před českým průmyslem. Jak funguje spolupráce s firmami?
Myslím si, že podstatná část pracovišť ČVUT je schopna dodávat mnohem více inovací, ovšem české společnosti, ale nechci nijak paušalizovat, je nejsou schopny přijímat, a tak se stává, že naše know-how doslova vyvážíme do ciziny. O spolupráci se totiž u nás obecně mnohem více zajímají zahraniční společnosti než tuzemské. České společnosti nejsou mnohdy schopny nové technologie uchopit. Nemyslím si však, že je to špatně, že se know-how vyváží, ale měla by existovat lepší licenční politika a patentová ochrana. Přesto by se český průmysl měl mnohem více angažovat. Měl by se starat více o to, co se na školách děje. Především by měl výrazně zvýšit svůj podíl na financování univerzit a výzkumných center, pokud chce čerpat z toho plynoucí výhody. Financování ze strany průmyslu je opravdu žalostně nedostatečné. Chápeme, že malé a střední firmy na to nemají dostatek prostředků, ale zaráží nás nízká ochota spolupráce ze strany velkých společností. Podíváme-li se do světa, například do Mexika, nalezneme zde Instituto Politécnico Nacional, naši partnerskou univerzitu. Přímo v kampusu je postavena obrovská budova Pemex, kterou zafinancovala a včetně vybavení věnovala universitě společnost Petroleum Mexicano. A tady vidíme ten velký rozdíl. Ve světě velké firmy poskytnou universitám prostředky a následně očekávají výsledky. U nás se nejdříve očekávají výsledky a teprve poté se možná poskytnou prostředky.
Jaká je zde podpora ze strany státu?
Výzkumná pracoviště jsou u nás financována ze tří základních zdrojů, jednak je to státní rozpočet, dále veřejné prostředky EU včetně strukturálních forndů a dále pak privátní peníze z podniků. Ze státního rozpočtu jde ročně do české vědy okolo 26 miliard Kč, což není málo. Otázkou je, jak tyto peníze dovedeme využít. Výtěžnost z těchto prostředků je bohužel malá. Je to dáno zejména tím, že se až dosud hodnotí výzkum plošně a neukazuje se dostatečně na to, co je průměrné a podprůměrné, co je užitečné a co je nevyužitelné. Je třeba se soustředit především na výsledky excelentní, konkurenceschopné, užitečné. Máme tedy dva klíčové aspekty pro určování potenciálu projektu, můžeme měřit excelentnost a užitečnost, a to není to samé. I méně excelentní věc může hodně pomoci konkurenceschopnosti českému podniku. Měli bychom však oba aspekty měřit náročným metrem.
S odkazem na Vaše zkušenosti se zahraničím bych Vás chtěl požádat o srovnání koncepce výzkumu v USA a v EU potažmo v České republice?
Já se především domnívám, že toto nelze vůbec porovnávat. V USA se vyhlašují obrovské programy. Třeba v NIH (National Institute of Health) řeknou, že tento rok je prioritou výzkum mozku. Vytvoří se návrh programu pro výzkum mozku, kde jsou již předem vytipováni a osloveni účastníci, kteří mají potenciál náročné úlohy zvládnout. Z nich se ti s nejlepšími konkrétními návrhy na řešení vyberou. My máme především nesrovnatelně menší prostředky. Také nejsme schopni tyto prostředky úzce cílit na jednu věc. Kupříkladu když prezident Obama vyhlásí prioritu programu výzkumu v oblasti prostředků průmyslové výroby či výzkumu mozku, jsou obrovské prostředky bezprostředně vrženy právě na tento výzkum. My takové prostředky jako v USA nemáme ani zdaleka, a přesto se snažíme pokrýt všechno. Možná by bylo řešením soustředit se skutečně na to, kde máme šanci uspět. Vrhnout tam naše zdroje a to ostatní nechat, řekněme, spadnout pod stůl.
Evropská unie také vyhlásila projekt výzkumu mozku. Jaké vidíte rozdíly mezi USA a EU? Jsou zde velké byrokratické překážky, které dokáží vědce třeba i odradit od zapojení do projektu?
Projekty jsou administrativně náročné, ale zlepšuje se to. Některé tuzemské projekty jsou však ještě náročnější, neboť přijímají onu bruselskou administrativu ovšem se zpožděním tří let. Jednoduše řečeno se zlepšení, které můžeme vnímat na evropských projektech dnes, dostaví u tuzemských projektů až za tři roky. V tomto případě nerozumím tomu, proč si nebereme příklad z USA. Zde má i návrh velkého projektu maximálně deset stran. Schvalovací proces je také výrazně rychlejší. Zkrátka je potřeba, aby se EU i Česká republika inspirovaly.
Z evropských fondů poplynou peníze na stavbu kybernetického centra, je to cca 1,2 miliardy korun. Jakým způsobem je pak zabezpečen další provoz? Jak se podílí stát a na kolik je financováno z vlastních zdrojů?
Naším cílem je především zajistit, aby centrum bylo dlouhodobě soběstačné. Vycházím-li ze zkušeností na katedře kybernetiky, která začínala s několika málo pracovníky a dnes má 120 pracovníků a je v dostatečné míře soběstačná i pro financování svého dalšího rozvoje, tak potřebujeme tak 5-7 let, abychom dosáhli rozumné soběstačnosti v novém centru. Výzkumné centrum bude mít čtyři hlavní zdroje financování. Jsou to veřejné prostředky z evropských a národních projektů, dále pak z průmyslových transferů, tedy prodej licencí nebo forma patentů. Dalším zdrojem je soukromý sektor. Čtvrtý zdroj tvoří institucionální prostředky, kdy stát poskytuje dotaci na základě určitého bodového ohodnocení výkonů. Tuto závislost na státě se snažíme minimalizovat. Ideální je portfolio, kdy každý ze zdrojů tvoří jednu čtvrtinu. Na katedře se za poslední roky podařilo snížit závislost na institucionálních zdrojích pod čtvrtinu. Také si ale nelze představit, že bude nějaké národní centrum úplně soběstačné, bez podpory státu. To by ani nebylo správné, protože bychom také ztratili možnost ho někam směřovat.
V jakém stádiu se tedy momentálně nachází projekt kybernetického centra?
Ve zcela počátečním. Především se teď musíme zaměřit na dobré vypracování projektu. Když bude vidět, že projekt je reálný, dostaneme již příští rok finanční prostředky na postavení budovy z evropských Strukturálních fondů. Potenciál je zde veliký, budeme snad mít příležitost získat další prostředky z programu Excellence, programů udržitelnosti a mnohých dalších. Určitě z toho nemám obavy.
Je to již téměř klišé, ale přesto se Vás musím zeptat, jak vnímáte problém s nedostatkem studentů technických oborů?
Co je lepší motivací, než právě práce studentů a absolventů v podobných centrech? Především musíme obor učinit atraktivním a výzkumná centra jako CIIRC jsou tou nejlepší cestou. Pak samozřejmě začíná fungovat trh, který říká, že jsme již přesyceni absolventy tzv. měkkých oborů a že potřebujeme absolventy technických oborů. Je zde potřeba také podpora státu. Uvedu konkrétní příklad. S bývalým panem ministrem Petrem Fialou jsem diskutoval o správnosti směrných čísel omezujících počet studentů i na technikách. My byli schopni získat studentů více. Dnes na ČVUT studují studenti, na které nedostáváme dotace z důvodu, že jsme limit překročili. Není to trochu překvapivé v době, kdy si všichni stěžují na nedostatek zájemců o studium technických vysokých škol?
Na to jsem se chtěl právě zeptat…
Problém je v tom, že si univerzity vymohly, aby v případě, že některá univerzita „přeroste“ a překročí stanovený limit, nebude na tyto studenty již dostávat státní dotace. Je to opět ta česká nelibost, když je někdo úspěšný a moc vyčnívá.
…Jaké řešení byste navrhoval?
V tomto státě především není autorita, která by dokázala prosadit potřebné změny. Řešením je propojení kvalitních technických škol v Brně, Praze, Plzni a Ostravě a vytvoření jakési klíčové páteře kvalitního technického vzdělávání. Jsou zde výzkumná centra IT4Innovation, CEITEC atd. Dojde k tomu, že budeme schopni přitáhnout více mezinárodního zájmu. A to nám pak přiláká i studenty. Tohle je ta cesta.
S jakou největší překážkou se v životě setkáváte?
Je to lidská průměrnost často doplněná velkým egem. Mým hlavním cílem je pracovat ne proto, abych mohl pořád sedět na své židli, až již nebudu schopen ani chodit, ale především pracuji pro mladé lidi. Nemůžeme přece dovolit, aby tu po nás nic nezůstalo a naši potomci museli začínat zase od nuly. Toto si však někteří lidé bohužel neuvědomují a zabývají se naprostými malichernostmi.