Nově vydaná zpráva OECD poukazuje na problém prekarizované práce juniorních vědeckých pracovníků, kteří často vykonávají vysoce kvalifikovanou práci bez jakýchkoliv stabilních výhledů do budoucna. To je přitom destruktivní pro celé vědní prostředí. Zpráva proto přichází s opatřeními, která by situaci mladé vědecké generace měla zlepšit.
Prekarizace, tedy nejistota zaměstnání, která se projevuje množstvím krátkodobých nebo jinak limitovaných pracovních úvazků, je ve vědecké práci široce rozšířeným fenoménem napříč zeměmi OECD. Primárně se přitom tato situace týká vědců v post-doktorské fázi kariéry, kterým se ještě nepodařilo získat stabilní zaměstnání ve výzkumné sféře. Dopady globální pandemie, jako jsou škrty ve státních rozpočtech, krácení výdajů na soukromý výzkum nebo zmrazení náboru nových výzkumných pracovníků, přitom tuto situaci ještě zhoršily. A právě tomuto tématu se věnuje nová zpráva.
Podle ní existují tři hlavní důvody, proč prekarizace v sektoru výzkumu a vývoje stále sílí. Prvním důvodem je velmi rychle rostoucí počet osob, které v zemích OECD získávají doktorské tituly. Jen mezi lety 2014-2019 jich přibylo 25 %. Druhým důvodem je relativně nízká nebo stagnující poptávka po takto kvalifikovaných odbornících. Vysoká nabídka v tomto segmentu trhu práce a poměrně nízká poptávka následně vedou k velmi obtížným podmínkám, do nichž se výzkumníci v post-doktorské fázi vědecké kariéry dostávají. Typicky tak mají šanci získat jen krátkodobé pracovní úvazky na konkrétních projektech bez jakékoliv vize budoucího uplatnění. Často se musí i s rodinami přesouvat v krátké době do různých měst či zemí za prací. Přestože podle zprávy neexistují vyčerpávající data, která by mapovala problém prekarizace práce ve výzkumu a vývoji, je podle autorů zřejmé, že mezi krátkodobými zaměstnanci a pracovníky na plný úvazek existují významné rozdíly ve výši platu, sociálním zabezpečení, možnostech využívat systémy mobility či podpoře vědeckého výkonu. Třetím důvodem rostoucí prekarizace jsou často nejasné kariérní řády a netransparentní procesy náboru nových akademických pracovníků.
Tyto faktory v důsledku nejenže vytváří často agresivní a nepřátelské prostředí ve vědeckých týmech, ale mají také destruktivní vliv na životy samotných vědců - ať už se to týká jejich osobního života, rodinné situace či duševního nebo dokonce fyzického zdraví. Zvláště ohrožené jsou v tomto směru ženy, u nichž existuje zřetelná tendence opouštět vědecké prostředí právě v této fázi kariéry. Zpráva podotýká, že agresivní kultura onoho „publish or perish“ (volně přeloženo jako „publikuj, nebo zmiz“) poškozuje inovativní nápady a kreativu ve výzkumu a vědecká integrita a zdlouhavý postup rigorózního vědeckého procesu musí ustoupit kompetitivnosti a honbě za publikacemi.
Zpráva se primárně snaží zkombinovat dostupné informace a srovnat, jakým způsobem tento problém jednotlivé země OECD řeší (či nikoliv). Autoři absolvovali více než 100 rozhovorů s politiky, úředníky, zástupci grantových agentur a dalších poskytovatelů prostředků na výzkumné a vývojové projekty, i se samotnými vědci a zástupci odborů. Cílem bylo na základně analýzy a sesbíraných zkušeností připravit řadu klíčových politických doporučení, která mají situaci zlepšit.
Devět doporučení proti prekarizaci vědecké práce
Autoři zprávy na základě své analýzy vypracovali devět doporučení pro země OECD, která mají snížit prekarizaci vědecké práce. Je přitom samozřejmé, že ne všechna opatření budou ideální ve všech lokálních podmínkách zemí OECD. Jejich proces implementace se bude také v různých státech výrazně lišit – vlády, lokální samosprávy či jednotlivé organizace mají různé míry pravomocí.
Hned první doporučení se vztahuje právě ke zlepšení a větší transparentnosti pracovních podmínek pro post-doktorské pracovníky. Nejasný zaměstnanecký status je často ústředním problémem, kterému takoví vědci čelí. Řada z nich je totiž placena prostřednictvím stipendia, a nikoliv zaměstnaneckého úvazku. Totéž se týká i různých právních omezení krácených úvazků či fixovaných pracovních smluv, skrze které je vědecká práce financována. Výsledkem pak často je, že se mladí vědci ocitají v legálním vakuu bez jakékoliv jasné cesty, jak by mohli pokračovat v rozvoji kariéry a dostat se z prekarizované pozice.
Druhé navrhované opatření se týká podpory přechodu post-doktorských výzkumníků z akademické sféry do soukromého sektoru. To se týká zejména opatření na národní úrovni. Je s tím spojeno i další doporučení, které se zaměřuje na podporu možností mezisektorové mobility. Autoři zprávy doporučují podporovat iniciativy, které poskytnou stáže či výměny mezi akademickým prostředím, byznysem, nevládními organizacemi i státními úřady. Nejenže tyto aktivity podpoří kariérní možnosti juniorních výzkumníků, ale v dlouhodobém horizontu podpoří efektivitu spolupráce těchto společenských sfér.
Čtvrté opatření se vztahuje k podpoře diverzity, inkluze a otevřenosti ve vědeckém prostředí. To s sebou nese nejen konkrétní opatření na úrovni výzkumných organizací (české vědecké instituce se o to nyní usilují i skrze HR Award), ale týká se právě i potřeby anonymizovaných, transparentních a otevřených příjímacích řízení, nebo řešení vědeckého inbreedingu.
Páté opatření navrhuje na úrovni kariérních řádů vyjasnit, jaké výsledky vědecké činnosti ovlivní vyhlídky na budoucí zaměstnání. Nejde jen o způsob hodnocení výsledků vědecké práce prostřednictvím bibliometrických údajů, ale také o to, jaké další aspekty budou hodnoceny pozitivně při výběru výzkumníků na dlouhodobý pracovní poměr.
Šesté doporučení se týká především institucionální politiky lidských zdrojů. Zpráva doporučuje, aby státy podporovaly systémy odměňování takových institucionálních praktik, které se budou různými způsoby snažit předcházet právě prekarizaci vědecké práce, ať už půjde o kariérní poradenství, jasný kariérní řád, transparentní způsob náboru nových pracovníků či rozhodnutí o povýšení, nebo kvalitní pravidelné hodnocení výsledků vědecké práce.
Další opatření se vztahuje k podpoře mezinárodní mobility výzkumníků. Ta podle zprávy vede nejen k rozvoji otevřené a kritické kultury v oboru, ale i k přejímání nejlepších příkladů z praxe v jiných zemích. Dostatek příležitostí pro mezinárodní mobilitu také zvedá konkurenceschopnost výzkumníků i mimo striktně akademické prostředí.
Osmé a deváté doporučení se vztahuje hlavně k přípravě vhodných opatření na úrovni jednotlivých států. Autoři zprávy zaprvé vyzývají k lepšímu sběru dat o post-doktorských výzkumnících, zejména pak o prekarizaci jejich práce, která by umožnila velké mezinárodní srovnání. Takto sebraná data by pak měla tvořit klíčové podklady pro formulaci efektivních politik řízení výzkumu a vývoje na úrovni jednotlivých států i institucí. Podle finálního doporučení by pak do procesu rozhodování o opatřeních proti prekarizaci vědecké práce měli být zařazeni všichni relevantní aktéři, kterých se tato oblast týká.
Celou zprávu OECD si můžete přečíst zde.