Změna prezidenta = změna hodnot. Snad nikdy a nikde to neplatilo víc než momentálně v USA. Celou situaci ilustruje i vztah Spojených států amerických k Pařížské dohodě, který je přinejmenším jako na houpačce – po posledním pádu k zemi v podobě vystoupení světového lídra v produkci CO2 z nejdůležitější klimatické úmluvy posledních let, je tu prudký vzlet v podobě slibu opětovného připojení se. Co přesně bude celá situace znamenat pro Spojené státy i zbytek světa?
USA formálně vystoupily z Pařížské dohody 4. listopadu 2020, shodou okolností pouhý den po tamních prezidentských volbách, které byly klíčové pro další směřování země v klimatických otázkách. Právě přístup k ochraně životního prostředí byl jedním z bodů, ve kterém se prezidenští kandidáti diametrálně odlišovali – ve volbách se tak mimo jiné rozhodovalo o tom, zda Spojené státy setrvají v pozici jediné země, která opustila vůbec první úmluvu, na níž se shodl téměř celý svět, nebo se rychle připojí zpět v řádu pouhých několika měsíců.
Který ze dvou scénářů se naplnil, už víme. Donalda Trumpa v Bílém domě po novém roce vystřídá Joe Biden, čímž se USA ke klimatické dohodě, od níž před pouhým měsícem daly „definitivně“ ruce pryč, opět otočí čelem. A budou zřejmě přivítány s otevřenou náručí, i přes určitou ztrátu důvěryhodnosti.
Co je v sázce?
Především ztráta významného hráče, jehož činy mají bez nadsázky moc ovlivnit celou planetu. A to zejména v situaci, kdy se ani s USA po boku příliš nedaří dosáhnout vytyčených cílů. Emily Holden, reportérka listu The Guardian z Washingtonu k tomu dodává: „Svět nemůže bojovat s klimatickou krizí bez Spojených států. USA jsou historicky největším znečišťovatelem klimatu, i přesto, že tvoří malou část světové populace. Hrají velmi důležitou roli v ekonomice i technologickém pokroku, a tento problém se tak nepodaří vyřešit bez toho, aniž by se zapojily ve velkém.“
Spojené státy opustily dohodu na základě rozhodnutí prezidenta Trumpa. Argumentoval zejména neférovými požadavky a údajnými ekonomickými následky, jež by snahy o naplnění dohody přinesly. Faktem ale je, že dohoda je spíše jakýmsi počátečním přiznáním problému, a zúčastněné státy striktně nezavazuje ke konkrétním krokům. Je tedy na každém z nich, jakou strategii k dosažení společných cílů zvolí.
A že když se chce, tak to skutečně jde, a ekonomika se nemusí pod zeleným náporem zhroutit, dokazuje právě Biden a jeho velmi ambiciózní klimatický plán. Ten slibuje mimo jiné nulové čisté emise uhlíku do roku 2050, investice do energetické modernizace budov a výroby elektrických vozidel, nebo ochranu menšin a komunit s nízkými příjmy, které jsou podle dat klimatickou krizí neúměrně zasaženy. Do jaké míry se mu jednotlivé body podaří prosadit bude záviset také na složení senátu, které budeme definitivně znát až v lednu příštího roku. V každém případě je ale Bidenovo vítězství v listopadových prezidentských volbách velmi nadějným obratem z hlediska globálního klimatu.
