Společností donedávna rezonovaly kladné i negativní komentáře k možnému zavedení potravinových kvót ve vybraných obchodech v České republice. Vzhledem k neúspěchu prosazení této části návrhu potravinového zákona není nutné se znovu zabývat fundamenty tohoto návrhu. Je ovšem nadmíru praktické a vpřed hledící vysvětlit, proč by českou společnost neměla rozladit možnost přijetí či nepřijetí takových kvót, ale stav přírody a zemědělství, kterým Česká republika disponuje, jako takový.
Spor mezi liberálním a protekcionistickým přístupem k trhu potravin lze okomentovat jednoduše – jednotný trh EU a jeho pravidla byla přijata a jednotlivé státy se zavázaly k určitému stupni respektování těchto unijních norem. Jakékoliv lokální restrikce, jako např. potravinové kvóty, cla uvalená na dovezené zahraniční produkty nebo přemíra dotací pro domácí zemědělce mohou způsobit nerovnováhu na tomto jednotném trhu. Snad nejčastěji uváděným příkladem jsou téměř dumpingové ceny polských produktů dovezených na český trh, jelikož dotace pro polské zemědělce dovolují prodej pod výrobními náklady.
EU případné protekcionistické kroky kontroluje a podobné návrhy neprošly ani v Rumunsku ani v Maďarsku. Na Slovensku se řeší případ omezení placené reklamy na zahraniční produkty, což je také proti smyslu volného trhu. Z širšího pohledu a na úrovni evropských politik v rámci Evropské Zelené dohody vznikla nově strategie „Od zemědělce ke spotřebiteli“, která by měla společně se Společnou zemědělskou politikou především vrátit do hry malé a střední zemědělské podniky, společně s těmi rodinnými. A proč právě je? Nejenom, že přispívají k zachování biodiverzity a zvýšení kvality potravin, ale také tímto krokem podpoří tvorbu nových pracovních míst a rozvoj ekologického zemědělství, což je jedním z cílů pro rok 2030, konkrétně 25% zemědělské plochy v alespoň ekologickém režimu.
Skutečný problém velkoproducentů a jejich nadměrné podpory právě v ČR je dlouhodobý neduh, který byl hájen v zájmu potravinové nezávislosti ČR, které chce vláda dosáhnout. Jak upozorňují Ložek a kolektiv v aktuální knize Geodiverzita a hydrodiverzita, jedná se o desetiletí preferovanou variantu velkoplošného, extenzivního zemědělství, která má za následek ztrátu diverzity a postupné ničení nyní tak nedostatečně zachovalé schopnosti půdy, retence – schopnost udržet vodu – která je ale pouze jedním z následků této zemědělské strategie. To vše ve prospěch výnosů z rozsahu a na úkor přírody, které chybí rozmanitost a diverzita. Jedním z cílů strategie podpory drobných zemědělců je obnovení této rozmanitosti přírody – revitalizace a renaturace.
Jak komentuje Václav Cílek, geolog a spoluautor zmíněné publikace: „Jaké nastavení sociálních sil je pro ochranu biodiverzity nejvíc žádoucí? Myslím, že se bude zejména jednat o schopnost vytvářet takové deglobalizační a místní strategie, které mohou alespoň v některých oblastech úspěšně konkurovat zplošťujícímu se světu velkých médií a globálních strategií.“
Pacman v poli řepky nemusí být ani tak projev nenávisti vůči velkým agropodnikům a podnikatelům, ale také gesto nespokojenosti s monokulturním rázem české krajiny a zemědělské „montovny“ v podobě řepky nebo vybraných obilovin. Vzhledem k dnešním prioritám EU by i Česká republika měla nabrat čerstvý vítr do plachet a pro jednou zvolit opravdu správný směr, vstříc bohatší zemědělské budoucnosti a ochraně krajiny.