Ne všude to mají tak snadné, jako my…
Rusko
V létě letošního roku vstoupil v Rusku v platnost dekret, který omezuje občanům přístup k internetu. Kreml nyní požaduje, aby každý, kdo se bude chtít přihlásit k internetu přes veřejnou bezdrátovou síť, poskytl své identifikační údaje. To v praxi znamená, že osoba, která bude chtít např. v kavárně využít služeb WiFi, bude muset dát k dispozici své jméno, adresu a číslo občanského průkazu. Vladimir Putin tak bojuje proti anonymitě na internetu, který sám nazval "projektem CIA". Tento dekret zapadá do mozaiky dříve přijatých zákonů, které zásadním způsobem omezují svobodu jednotlivce a cenzurují obsah zveřejňovaný na internetu. Uživatelé sociálních sítí si tak musí dát velký pozor na to, co zveřejňují na svém profilu. Jakmile je totiž obsah jejich příspěvku či fotky ohodnocen jako extremistický, může se dotyčný poměrně rychle ocitnout ve vězení. A to i na několik let. O tom, jaký obsah bude považován za extremistický, rozhoduje pouze Kreml a k tomu, aby okamžitě zablokoval obsah blogů, nepotřebuje ani soudní souhlas. To se před časem stalo v případě Alexeje Navalného, jenž patří mezi nejvýznamnější protirežimní blogery. Navalnému byl zablokován blog s jednoduchým odůvodněním, podle kterého autor podněcuje extremismus.
Čína
Rusko však rozhodně není jediným státem, kde v posledních letech došlo k prudkému nárůstu omezení internetu. Mezi země, které se uchylují k vysokému stupni kontroly internetu, patří tradičně státní útvary s autoritářským řízením. Kromě komunistické Číny je vysoký stupeň cenzury patrný i v Myanmaru, Indii, Laosu a dalších státech jihovýchodní Asie. Čína, která vykazuje nejvyšší počet tzv. internetové populace (k 31. prosinci 2013 to bylo téměř 621 milionů internetových uživatelů), je v oblasti cenzury kapitolou sama pro sebe a v mnohém předčí i výše zmíněné Rusko. V posledních deseti letech zde došlo k rapidnímu nárůstu internetové cenzury a čínská vláda stále vymýšlí co nejsofistikovanější systémy blokování závadného obsahu. Nikoho asi nepřekvapí, že na černé listině jsou slova jako demokracie, Tibet či Dalajláma. Mimoto má Čínská lidová republika obsáhlý seznam zakázaných webů, k jejichž obsahu se místní občané jen tak nedostanou. Jde např. o Twitter, Facebook, Youtube a od června letošního roku je blokován i vyhledávač Google. Na webových stránkách www.greatfirewallofchina.org si může každý návštěvník ověřit dostupnost libovolného serveru na území Číny. Cenzura se nově dotkla i streamingových serverů, které měly na rozdíl od čínské televize relativní volnost. To v minulosti vedlo k nárůstu popularity těchto stránek. Číňané na nich mohli bez omezení sledovat široké spektrum zahraničních seriálů, což však nemohlo zůstat dlouho bez povšimnutí vládních orgánů. A tak letos v dubnu bylo nařízeno stažení několika seriálů včetně populární Teorie velkého třesku.
Arabské státy
Další skupinu států, kde je obsah internetu podroben přísné kontrole, představují arabské státy - Saudská Arábie, Jemen, ĺrán či Sýrie. Zde hraje důležitou roli náboženství, a tak se mezi slovy, jejichž vyhledávání je zablokováno, objevují výrazy, které se týkají např. nahoty či sexu. Daleko vyšší míra cenzury je pak ve zmíněné Sýrii, kde se i přes dlouhotrvající ozbrojený konflikt snaží u moci udržet režim Bašára Asada. Zde jsou kromě Youtube blokovány sociální sítě jako Facebook či různé stránky podporující Kurdy.
Diktátoři mezi fanoušky internetu nepatří
Na pomyslný vrchol žebříčku tvrdosti cenzury lze kromě Sýrie a ĺránu zařadit i další státy, které mají v čele neomezeně vládnoucího diktátora. Patří sem Eritrea, KLDR, Kuba nebo Bělorusko. V těchto státech je internet brán jako přímá hrozba pro stabilitu místního totalitního režimu a v Severní Koreji či na Kubě je značně omezen už samotný přístup k internetu, ke kterému se dostane pouhý zlomek obyvatel.
Není cenzura jako cenzura
Bylo by ale velkou chybou domnívat se, že cenzura internetového obsahu je problém pouze této skupiny de facto totalitních států. Tendence zasahovat do svobodného prostředí internetu se projevují i ve vyspělých státech Evropy či Severní Ameriky. Pod záštitou ochrany především dětí před "škodlivým" obsahem vlády v některých státech cenzurují mnohdy i zcela legitimní stránky. Určitá míra cenzury je zajisté chvályhodná (jako v případě dětské pornografie), nicméně například takovou propagaci terorismu si může každý vykládat odlišně a zákon na cenzuru takového obsahu může sloužit vládnoucí straně k omezování opozice a blokování protivládních názorů.
Turecko
Například v Turecku, které má od roku 1999 statut kandidátské země Evropské Unie, dochází v oblasti cenzury internetového obsahu k praktikám podobným putinovskému Rusku. V únoru vláda premiéra Recepa Erdogana schválila zákon, s jehož pomocí může zablokovat jakékoliv stránky bez předchozího soudního souhlasu. Zákon je reakcí na rok staré protesty v okolí Taksimského náměstí, které byly největší za celé desetileté období Erdoganovy vlády. Za masovost protestů mohla především sociální média, jejichž prostřednictvím se aktéři domlouvali a sdíleli necenzurované informace a fotky. Následný Erdoganův výrok o Twitteru jakožto metle lidstva proto není zase tak překvapující a ukazuje strach vládnoucích elit Turecka ze sociálních sítí.
Co je pro nás dobré a co už ne?
A tak, i když se nám může zdát, že cenzura, jaká je zaváděna v Číně nebo Rusku, je v našich zeměpisných šířkách naprosto nemožná, je potřeba mít se stále na pozoru před touhou státu uzurpovat si čím dál větší část moci nad internetem. Hranice toho, co je "mravně závadné" a co už nikoliv je totiž velmi subjektivní. Místo toho, abychom se dobrovolně vzdávali další části své svobody ve prospěch státu, který za nás rozhodne, co je pro nás dobré a co nikoliv, by bylo lepší zaměřit se více na vzdělávání obyvatel. Ti pak samostatně na základě svých hodnot a znalostí zváží, zda je pro ně daný obsah webu morálně v pořádku, či nikoliv, a zda tuto stránku ještě v budoucnu navštíví, nebo se jí velkým obloukem vyhnou.
Autor: Jan Prokeš