Čínské megalomanské projekty, které mají světu ukázat, jak dobře ekonomicky na tom Čína je a nakolik vyspělé je její stavitelství, jsou paradoxně příkladem velikášství a zaostalosti.
Čína chce mít největší vodní nádrže, nejdelší železniční tratě, nejvyšší budovy a nejrychleji rostoucí ekonomiku. Je pravda, že právě pomocí budovatelských ambicí dosahuje pekingská vláda, trochu uměle, růstu hospodářských ukazatelů. Světová média si ale začínají všímat neuvěřitelných skutečností, jakými jsou například tisíce zcela nových neobydlených domů, obchodů, kanceláří a celých měst, jimiž Peking demonstruje hospodářskou úroveň.. Například největší obchodní centrum na světě v Tung-kuan je z 99 % úplně prázdné. Čína pak samozřejmě zastává první místa ve světových stavebních statistikách.
Čína má obrovské území, které spravuje, a přes miliardu lidí, kterým musí zajistit základní potřeby. Přesto ale některým projektům věnuje méně preciznosti, než by potřebovaly. Mluvím o největším budovatelském počinu 21. století, jak byl projekt Tří soutěsek (zkráceně v českém přepisu San-sia) nazýván tamní komunistickou vládou.
Výstavba obří soustavy tří přehrad byla již od začátku velkolepým plánem, který měl světu vyrazit dech. To možná udělal, protože o plánu na výstavbu hráze a s ní spojené vodní elektrárny, která má výkon šesti Temelínů, se psalo ve světových médiích a kdekdo oduševněle pokyvoval hlavou nad čínským stavitelským uměním. Pro obyvatele povodí řeky Jang-c'-ťiang to ale je největší katastrofa v novodobé historii. V přehradě se „utopilo“ 13 velkoměst, 140 měst, 1352 vesnic. Číňané již dvakrát museli opustit své domovy. Poprvé při samotném přehrazení (tenkrát se muselo vystěhovat 1,3 milionu Číňanů) a podruhé v srpnu letošního roku, kdy čínští stavitelé a geologové špatně odhadli zátopovou oblast v případě větších povodní a naplnila se reálná hrozba sesuvů půdy. Eroze je důsledkem nejen větší zatopené oblasti, ale také téměř ekologické katastrofy, jak by se dal projekt nazvat. Přehrazení způsobilo velké narušení lokálního ekosystému a totálně mění místní klima. Muselo být vybudováno nové město pro imigranty Tří soutěsek. Dalším trnem v oku je ekologům a hydrologům tzv. „odpadkový potenciál“ přehrady. Funkci odpadkového koše dnes přehrada splňuje na 100 %.
Fakt, že Peking si s ekologií hlavu neláme a snaží se všemožně prohlašovat za rozvojovou zemi, aby nemusel dodržovat ekologická kritéria, je v přímém kontrastu s projektem Tří soutěsek. Na jednu stranu země schopná zrealizovat takovýto projekt a na druhou stranu vláda neochotná čelit problémům s tím spojeným. Pro pekingskou centrální vládu je zřejmě dostačující energetický potenciál přehrady a pro zajištění dlouhodobých zdrojů je ochotna obětovat i desetitisíce let staré archeologické památky, které leží na dně přehrady. V porovnání s egyptským řešením, kdy při výstavbě Asuánské přehrady byl přestěhován chrám Abú Simbel, se čínské řešení jeví jako silové a ekologicky nezvládnuté. Je ale otázkou času, kdy si Peking usmyslí zrealizovat svůj další megalomanský plán odklonění toku řek v Tibetu pro zajištění vody v ostatních částech Číny.