Když chtějí lidé s někým spolupracovat, tak si vyhodnocují, jak je kdo ochotný ke spolupráci. Podle nedávného výzkumu v tom hraje zásadní roli skutečnost, zda je protějšek bohatý nebo chudý. Jak bohatí, tak i chudí lidé přitom považují bohaté za více ochotné ke spolupráci.
Lidské společnosti jsou založené na spolupráci. Lidé bývají ochotní spolupracovat s jinými lidmi, ale jejich ochota může být různá. Podle nedávného výzkumu Andrei Fabia Michaela Martinangeliho z německého institutu Max-Planck-Institute for Tax Law and Public Finance hraje nemalou roli to, zda je případný partner ke spolupráci bohatý či chudý.
Jak ukázaly Martinangeliho ekonomické experimenty, lidé věří, že bohatí lidé jsou více ochotní ke spolupráci, nežli lidé chudí. Myslí si to jak sami bohatí lidé, tak i chudí. Tomuto aspektu spolupráce mezi lidmi zatím rozumíme jen málo, ale zdá se, že úzce souvisí se selháváním spolupráce v sociálně pestrých skupinách. Ochota ke spolupráci se totiž do značné míry odvíjí od toho, nakolik si myslíme, že je náš protějšek ochotný spolupracovat.
Martinangeli založil svůj výzkum na variantě standardní ekonomické hry, která nese název Hra na veřejné dobro (anglicky Public-Good Game). Jde o jednoduchou ekonomickou hru, která ověřuje ochotu hráče vložit finance do veřejného fondu. Hráč v Martinangeliho hře se nejprve tajně rozhodne, kolik vloží peněz. Na konci hry se pak veřejný fond rozdělí mezi hráče rovným dílem. Účelem hry na veřejné dobro je vyvolávat napětí mezi osobním zájmem a zájmem skupiny.
Tyto experimenty odhalily, že lidé hodnotí ochotu druhých s nimi spolupracovat v neposlední řadě podle toho, jak je jejich protějšek bohatý. Klíčové je v tomto případě zřejmě množství dostupných zdrojů, které je u bohatých lidí pochopitelně větší. Vše nasvědčuje tomu, že v ekonomicky pestrých společnostech, kde se bohatství zúčastněných často výrazně liší, je právě hodnocení ochoty spolupracovat podle bohatství, hlavním faktorem, který řídí spolupráci mezi lidmi.
Tyto závěry by mohly významně přispět k porozumění situace v různých sociálních skupinách a společnostech. Na jejich základě by mohly vzniknout nástroje pro podporování spolupráce mezi lidmi v různých situacích.
Ačkoliv to Martinangeli příliš nezdůrazňuje, z jeho studie rovněž vyplývá pozoruhodný paradox, který má potenciál vysvětlit leccos v ekonomických a sociálních problémech dnešní doby. Přestože lidé, jak bohatí, tak i chudí, vnímají bohaté jako ochotnější ke spolupráci, ve skutečnosti je to zásadní omyl. Výzkumy opakovaně a přesvědčivě ukazují, že právě bohatí lidé jsou, v porovnání s chudými, prakticky za všech okolností naopak méně ochotní spolupracovat.