Sice ještě nikdo neví, jakým konkrétním směrem se české školství – nejen vysoké – bude nakonec ubírat, ale názorů a návrhů politických stran je mnoho. Uvidíme, jak dopadnou předčasné volby do Poslanecké sněmovny, kdo bude novým ministrem školství a co se jeho vstupem na ministerstvo změní.
V našem článku se dozvíte, co všechno by kandidáti na budoucího ministra školství chtěli na vysokém školství změnit, co se jim na něm líbí a co si o vysokém školství myslí odborníci na školství jednotlivých politických stran.
Národní kulaté stoly pro záchranu českého školství
Jedním z projektů, které již probíhají a měly by napomoci současnému školství, je projekt Národních kulatých stolů, který vznikl na půdě Senátu ve školském výboru. Jde o ojedinělou snahu připravit ucelenou koncepci pozitivních změn v oblasti školství s přesahem několika volebních období. Na přípravě systémových změn se podílí odborníci, zástupci odborů i veřejnosti, pedagogové, studenti a politici napříč celým politickým spektrem.
„Každý stůl pro záchranu českého školství by měl tematicky obsáhnout jednu z kapitol školství. Naposledy jsem mluvil s bývalým viceprezidentem Microsoftu, Janem Mühlfeitem a společně jsme se zhlédli ve finském systému, ale jen v oblasti základního školství, protože mají opravdu excelentní výsledky. Snažím se do toho zapojit více skupin, protože podle mě se musí české školství změnit. Podle mě přestane být brzy konkurenceschopné, pokud se tak už nestalo. Pokud se má naše země někam posunout, tak jednoznačně prostřednictvím školství,“ představuje jednu z možností změn předseda Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, PhDr. Marcel Chládek (ČSSD).
„Myslím, že komunikace s odbornou veřejností a politiky, členy parlamentu ČR, je vždy užitečná, a čím více jí bude, tím lépe,“ dodává Michaela Šojdrová.
Povinné předškolní vzdělávání
V rámci jednání Národních kulatých stolů se diskutovalo o zavedení technického vzdělávání již od předškolního věku, zavedení mistrovské zkoušky, či určení jasných kritérií, co mají školy žáky učit a po čem je na trhu poptávka. Právě předškolní vzdělávání je velice důležité pro budoucí uplatnění studentů a je dobré ho nepodceňovat. „My chceme zavést poslední rok předškolního vzdělávání povinně, protože si myslím, že ty výsledky ukazují, že kdo navštěvuje předškolní vzdělávací instituce, má lepší startovací pozici na základní škole i v budoucí kariéře – to je potvrzeno řadou výzkumů. Tím, že dáme poslední rok školky povinný, bude za povinnou docházku ručit stát,“ dodává Chládek.
KDU-ČSL má podobný program. „Prosazujeme právo na předškolní vzdělávání od 3 let a povinnost přípravy na základní školu od 5 let. Naše představa je taková, že v 5 letech začne dítě chodit do MŠ anebo rodiče prokáží domácí přípravu. Ten cíl máme stejný, ale volíme jiné prostředky. Nechceme brát rodičům jejich odpovědnost za připravenost dětí na školu, ale vidíme také, že velké procento dětí není připraveno a selhává. Není to vina dětí, ale rodičů, kteří výchovu zanedbají nebo podcení. Pro zlepšení situace těchto nezralých nebo nepřipravených dětí budeme prosazovat ještě jedno opatření, a to jsou povinné přípravné třídy od 6 let. Dítě, které dostane tzv. odklad školní docházky, by mělo mít již povinnost přípravnou třídu navštěvovat. Dnes to povinné není a to je chyba,“ vysvětluje představy KDU-ČSL Michaela Šojdrová.
Jak řešit problematiku uplatňování absolventů na trhu práce
Potýkáme se i s dalším problémem, a to s přesyceností absolventů určitých oborů, pro které není na trhu práce dostatek volných míst. „Školství nemá žádnou relevantní analýzu trhu práce – to se netýká jenom vysokých škol, ale paradoxně i učňovských oborů. Máme málo učňů, přesto máme některé učební obory, kde učeň nenajde práci po vyučení. Musí dojít k restrukturalizaci učebních oborů. Musíme posílit ty, které potřebujeme na základě analýzy. Analýza musí být ale i do budoucna, koho budeme za 5, 10, 15 let kde potřebovat, atd. To samé u vysokého školství. Je nutné, aby se i samotné vysoké školy podívaly na uplatnitelnost svých absolventů v praxi. A absolventi jako objednavatelé služby by měli sami křičet a říkat, jak je možné, že studovali 3, 4, 6 let a nenajdou adekvátní místo. A to nemluvím o tom paradoxu, že když vystudujete, tak vám v zaměstnání řeknou, že potřebují praxi. A jak máte získat praxi?“ ptá se Marcel Chládek.
Podle Michaely Šojdrové jde o situaci relativně novou. „V EU máme stále ještě jednu z nejnižších nezaměstnaností vysokoškoláků. Celkově naše populace má stále nízké procento vysokoškolsky vzdělaných (25%), zatímco čerstvých absolventů je 41 % populačního ročníku a tím vzniká nápor na jejich uplatnění. Sledování uplatnitelnosti začíná být důležitým aspektem při akreditacích, v činnosti samotných vysokých škol a také kritériem pro financování. Volba studijního oboru a také kvalita studia budou hrát stále důležitější roli.“
Martě Semelové, vedoucí Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu KSČM, se také nelíbí, že zaměstnavatelé kladou na praxi velký důraz. Stejně jako Marcel Chládek tvrdí, že je třeba podpořit absolventská místa a firmy, aby absolventy přijímaly. „Na tento problém myslí také KSČM ve svém volebním programu, kde je jedním z bodů uzákonění práva na první zaměstnání. Je třeba se také zaměřit na to, aby nabídka vzdělávání odpovídala potřebám trhu práce.“
Kde a jak praxi získat
Jak je to ale se získáním praxe? Mnoho studentů si nemůže v rámci studia dovolit chodit někam zadarmo na praxi a zároveň pracovat někde brigádně, aby si vydělali na bydlení a základní potřeby. Znamená to, že tak přijdou o budoucí práci, kvůli které vysokou školu studují? „Musíme být otevřeni přijímat studenty na praxe již během jejich studia. Nám chodí do Senátu zadarmo na brigádu mnoho studentů některých oborů veřejné správy sbírat zkušenosti. Ovšem není možné, aby někdo argumentoval tím, že nemáte praxi a že máte přijít až za 2, za 3 roky. Když vám to řekne 10 firem, kde jí máte vzít? Tomu může napomoci stát tím, že bude podporovat uplatnitelnost absolventů na trhu. Měl by podporovat obory, které jsou na trhu práce uplatnitelné, měl by přispívat zaměstnavatelům, kteří zaměstnají čerstvého absolventa a přispívat mu na jeho plat anebo ulehčit zaměstnavateli daňovými úlevami. Jsem zastáncem toho, aby firmy vstoupily do školství,“ dodává Chládek.
I Michaela Šojdrová si myslí, že spolupráce se zaměstnavateli zatím není na dostatečné úrovni a to se promítá do nedostatku praxe. „Myslím, že by mohly pomoci i finanční pobídky z programů EU, možná by to byly lépe využité prostředky než na některé výzkumy. Praxi by si měli studenti hledat především ve spolupráci se svojí školou a v souvislosti s oborem, aby praxe byla rozšířením jejich profesních kompetencí. Škola by jim v hledání praxe měla pomáhat, to nemůže zůstat jen na studentech.“
Na otázky, týkající se českého vysokého školství a jeho budoucnosti, nám odpověděli: Ing. Michaela Šojdrová (KDU-ČSL), prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (ODS) a Mgr. Marta Semelová (KSČM). Dalšími oslovenými byly politické strany SPOZ, ANO a TOP 09, jejichž odpovědi jsme do uzávěrky čísla neobdrželi.
Myslíte si, že je českému vysokému školství a nejen jemu věnován dostatek pozornosti?
Michaela Šojdrová: „Myslím, že je to rozdílné, jak u koho. Obecně se o školství mluví tehdy, když je nějaký problém, šikana, stávka učitelů nebo žáků, nebo když se objeví chyba v nových maturitách. Ale ve školství se také dějí pozitivní věci a je třeba je zveřejňovat. O významu vzdělanosti byla například přesvědčena Národní ekonomická rada, která dala vzdělanost jako první z kapitol v Rámci strategie konkurenceschopnosti (vláda 2011).
Výdaje na vzdělávání jsou výrazně nižší oproti vyspělým zemím a dlouhodobě se je nedaří navýšit. V roce 2010 země OECD vynakládaly na vzdělávání 6,3% HDP, zatímco ČR jen 4,7% HDP a v roce 2012 ČR vynakládala ještě méně, 4,5 %. To se musí změnit, jinak nemůžeme chtít zvýšení kvality. Největší odpovědnost za kvalitu vzdělávání nesou učitelé, ale jejich finanční ohodnocení tomu neodpovídá. Chybí motivující kariérní systém spojený s odměňováním. Průměrný plat učitele v ČR po 15 letech praxe je téměř poloviční oproti průměrnému platu v zemích OECD.“
Marta Semelová: „České vysoké školství je dlouhodobě podfinancováno. Pozornost by se měla věnovat také optimalizaci a akreditaci vysokých škol.“
Jak vidíte budoucnost českého školství?
Michaela Šojdrová: „Pokud se nám podaří přesvědčit společnost, že stojí za to na vzdělání vsadit, pak máme šanci postupovat rychleji a dát mladé generaci naději na lepší uplatnění. Učitelé v základních školách mají podprůměrné platy. Pokud se nám podaří jejich navýšení, pak vidím budoucnost optimisticky. Navýšení platů nepovažuji za samospasitelné, ale pouze ve spojení s kariérním systémem a se zlepšením přípravy pedagogů na jejich poslání. K tomu dodám, že našemu školství věřím, protože i s podprůměrným rozpočtem má průměrné výsledky, v některých oblastech i nadprůměrné. Ale nevyužíváme potenciál, který máme, a to je škoda.“
Petr Fiala: „Často jsem říkal, že nejdůležitější ze všeho, i když to možná bude znít banálně, je, aby děti a studenty škola bavila a chodili do ní rádi. Jinými slovy to znamená, abychom poskytovali kvalitní vzdělání a aby všechny děti a mladí lidé měli stejnou šanci takovéto vzdělání získat. Jako ministr školství jsem začal dělat kroky, které povedou ke zvýšení kvality vzdělávání na všech stupních našeho školství, a jsem přesvědčen, že jsme vyšli správným směrem. Cesta ke kvalitnímu vzdělávacímu systému totiž vede přes motivované učitele, méně administrativy, více času na žáky a studenty, podporu matematiky a přírodních věd, a lepší podmínky pro strategický rozvoj vysokých škol. Proto je potřeba pokračovat v opatřeních, která podpoří učitele a odbyrokratizují školy.“
Marta Semelová: „Záleží na tom, jaké priority si stanoví vláda, a to nejenom na papíře. V první řadě by se měla přehodnotit výše finanční částky, která je ve státním rozpočtu vyčleněna na vysoké školy, vědu a výzkum. Dále je třeba zaměřit pozornost na vysokoškolské učitele, a to včetně jejich finančního ohodnocení. Je třeba si také uvědomit, že není možné ke studiu na vysoké škole přijímat stále více a více studentů, aniž bychom se zabývali tím, zda k vysokoškolskému studiu vůbec mají předpoklady. Od toho se odvíjí také úroveň vysokého školství.“
Co se Vám na současném školství nelíbí a co se Vám naopak líbí?
Petr Fiala: „I když slyšíme a čteme o mnoha nedostatcích nebo těžkostech, musíme si vážit práce učitelů i ředitelů škol, protože je v ní velmi mnoho dobrého. České školství je postaveno na mnohaleté tradici. Máme dobré školy, na kterých učí kvalifikovaní pedagogové, a máme mnoho pozitivních výsledků. V budoucnu se musíme zaměřit na to, abychom zastavili nebezpečně rychle rostoucí rozdíly v podmínkách, které mají školáci v jednotlivých krajích a školách, zatraktivnili povolání učitele a začali více pečovat o kvalitu, nikoliv jen o kvantitu, v systému terciárního vzdělávání a v oblasti vědy a výzkumu.“
Nový ministr školství
Jak by měl nový ministr školství vypadat?
Podle Marcela Chládka by měl ministr školství být někdo, kdo má velký rozhled, někdo, kdo je nebo byl v pozici pedagoga i rodiče, někdo, kdo netvrdí, že naprosto perfektně rozumí všemu ve školství, protože si podle něj takový člověk vymýšlí, někdo, kdo by uměl připravit systém tak, aby fungoval. Nejlepším kandidátem je podle něj odborník politik, který má silné politické lokty, aby uměl své návrhy prosadit. „Kdybych se stal ministrem, neshodil bych novelu školského zákona a nezačal od nuly, já bych si jí vzal, vzal bych naše připomínky a připomínky Rady vysokých škol a Konference rektorů a pokračoval bych v tom, protože je škoda práce těch lidí, kteří na novele pracovali.“
Kdyby se ministryní školství stala sama Michaela Šojdrová, navázala by na ministra Fialu v terciárním vzdělávání. Dokončila by legislativní proces novely a snažila by se prosazovat ty změny, které novela přinese, to znamená kontraktové financování, profilaci studijních programů a samotných škol, zásadní změnu v akreditacích. „Za důležité považuji zlepšení spolupráce vysokých škol se zaměstnavateli jak v jejich účasti ve správních radách, tak při tvorbě studijních programů a zajišťování praxe studentů. S tím souvisí uplatnitelnost absolventů VŠ, zejména u bakalářů, kteří nejsou na trhu práce stále ještě vnímáni jako plnohodnotní vysokoškoláci, a je třeba jednat se zaměstnavateli, co tomu vlastně brání. Prioritou bude maximální využití prostředků evropských fondů, aby se neopakovaly problémy z minulých let.“
Jaké kroky by provedla Marta Semelová? „V první řadě je třeba změnit financování, pozornost je třeba zaměřit také na kvalitu vysokých škol. KSČM odmítá školné v jakékoliv podobě, a to včetně zápisného Je nemyslitelné, aby byl talentovanému mladému člověku znemožněn přístup ke studiu na vysoké škole jenom proto, že si ho nemůže dovolit. Studenty je třeba podpořit také, co se nákladů na pomůcky, vysokoškolská skripta, ubytování, stravování v menze a dopravu týče,“ uzavírá Semelová.
Podaří se tato přání vyplnit a problémy, které ve školství jsou, odstranit? Uvidíme, teď nás nejvíce zajímá, kdo bude novým ministrem školství. Nechme se překvapit…