Jsme ve vesmíru sami?

Zkuste se někdy v noci podívat na oblohu a uvolněte mysl. Každá bílá tečka na nebi reprezentuje hvězdu vzdálenou tisíce světelných let daleko. Když foton světla opouštěl nejbližší hvězdu a začal svoji cestu na planetu Zemi, aby dnes zazářil na vaší sítnici v oku, u nás se psal rok 2009. To by ještě šlo, ale co galaxie? Díky světoznámému teleskopu Hubble je můžeme pozorovat, ale mají to sem podstatně dál. Jejich světlo sem letí miliony světelných let. Víte, co tu bylo před takovou dobou? Doba kamenná. Vaši předci si hráli s pazourkem a lovili mamuty. Ale i naše sousední galaxie jsou pořád blízko. To, co jsme schopni (teoreticky) z naší planety vidět, je mnohem větší okruh hvězd.

Nejdřív si musíme ale říci, co všechno lze započítat. Vesmír je starý přibližně 14 miliard let. Takže můžeme vidět objekty, které jsou maximálně 14 miliard let staré. Světlo ve vakuu uletí plus mínus 300 000 km/s. Vynásobte to 60x do minuty, 60x do hodiny, 24x do dne a 365x do roku. Takovou vzdálenost uletí světlo za rok. Skoro 10 bilionů kilometrů. Proto používáme jednotku světelný rok, je to pohodlnější než všechno přepočítávat na km. Můžeme tedy vidět světlo, které k nám za těch 14 miliard let stihlo doletět. Takže vidíme objekty pouze v okruhu 14 miliard světelných let od Země? Ne, vidíme dál.

Vesmír se totiž rozpíná. Je to vědecky dokázáno a známe i rychlost rozpínání (asi 75 km/s na jeden Megaparsek (1 Mpc=3,2*1000000 světelného roku)). To je na vesmírné poměry dost malé číslo, ale vesmír je tu taky hodně dlouho. Hvězda, ze které k nám světlo letělo 14 miliard let, je od nás nyní vzdálená ve skutečnosti asi 46 miliard světelných let (v té době tam ještě žádné hvězdy nebyly, ale jen pro představu). To je tedy poloměr našeho pozorovatelného vesmíru. Představte si kouli kolem naší planety s poloměrem 46 miliard světelných let. To je náš „observable universe“.

Ale pořád to není celý vesmír. Nemůžeme nic říct najisto, všechno to jsou od teď jen odhady a výsledky matematických rovnic. Zatím vše naznačuje, že vesmír nemá konec. Je to zvláštní představa, těžko představitelné, ale zkuste se zamyslet nad opakem. Kdyby měl konec, co by bylo za ním? Nic? Co to je nic? Pro mě je snadnější si představit nekonečný prostor, který nemá nikde začátek ani konec.

Teď přichází opravdu jen odhady. Jeden říká to, druhý ono, nikdo nic neví najisto a neznáme ani způsoby, jak si to ověřit. Ale velmi často se vyskytuje v těchto debatách slovo „Multiverse.“ Slovo bylo již počeštěno, ale výraz Mnohovesmír mi nijak nelibuje. Ve fyzice slovo Multiverse vyjadřuje fyzikální model pro celý vesmír, konkrétně tu máme tři modely, kde každý říká něco jiného. První model, „Bubble universes“ říká, že velmi daleko za hranicí našeho pozorovatelného vesmíru je další vesmír, který má trochu jiné zákony fyziky. Další teorie popisuje vesmír jako devítidimenzionální prostor, kde náš třídimenzionální prostor figuruje jen jako část toho velkého. Jako když si otevřete knihu a každá strana představuje svůj vlastní vesmír.

Nejzajímavější pohled na vesmír představuje hypotéza „Many-Worlds“, kterou popisuje kvantová mechanika. Veškeré možné časové linie jsou reálné a někde se dějí. V tomto případě se trochu podobá prvnímu Bubble multiverse, kde se vše - co se může stát - děje. V těchto paralelních vesmírech se děje něco trochu jinak. Máte na sobě obráceně ponožky, bydlíte jinde, nebo Zemi nikdy netrefil asteroid, co vyhubil dinosaury. Země se ani nikdy nemusela zformovat a život není založen na uhlíku. My tedy žijeme ve vesmíru, kde máme podmínky pro život. Každé rozhodnutí rozvětví náš vesmír a vytváří další, kde se to děje tím dalším způsobem. Tyto paralelní vesmíry jsou ovšem nepotvrzeny a stále neznáme způsob, jak je ověřit.

Pořád si myslíte, že jsme ve vesmíru sami? Lidé tu nebyli 99,9999% času, co vesmír existuje, a vznikli pouze souhrou náhod. Proč by se to nemohlo stát i jinde? A když ne v našem vesmíru, tak v paralelním? Vesmír je velký. Fakt velký. Ani byste nevěřili, jak hrozně moc úžasně velký je.