První dvě ale ano…a není divu, kdo řediteluje velkým společnostem, těžko hodí všechnu práci za hlavu. Na druhou stranu, nedivme se ani Zdeňku Bakalovi za ony tři nabídky, člověka s manažerskými zkušenostmi pana Čermáka, aby pohledal.
Pane Čermáku, můžete nám říci stručně něco o Vašich studiích?
Nejdříve jsem studoval gymnázium, dnes Slovanské, dříve Gymnázium Jiřího z Poděbrad, takže jsem náplava do Prahy. Připlaval jsem v roce 1989 na tehdejší Fakultu financí. Inženýrský titul jsem ale přešel dělat na katedru regionalistiky a veřejné správy, ta byla tuším pod Národohospodářskou fakultou. Později, již při práci, jsem také dojížděl do Rotterdamu na Erasmovu Univerzitu.
Dojížděl?
Ano, dojížděl. Člověk si mohl vybrat, zda dá přednost dvěma letům studia denního, nebo třem letům, kdy jsme měli školu asi každý třetí nebo čtvrtý týden. V Rotterdamu jsem získat titul Master of Business Communication, což byla v polovině 90. let úžasná zkušenost s úplně jiným školstvím.
Jaká byla Vaše vysokoškolská léta?
Pro mě VŠE víc splývá s životem na koleji než se samotnou školou, do školy jsem totiž moc nechodil a po celou dobu studia jsem si vydělával. Rodiče mi sice pomáhat chtěli, ale já je hrdě odmítnul a šel radši dělat číšníka na noční směny do vinárny na Příkopech. Po skončení směny jsem přeběhnul Václavské náměstí, uvedl v rádiu ranní zprávy v 5 a potom jsem šel rovnou do školy, když to bylo nutné. Takový můj trojboj. Popravdě jsem byl student typu „každá dobrá výborná“.
Angažoval jste se na vysoké škole nad rámec studia?
Ano, jako člen akademického senátu, který „úspěšně“ prohrál souboj o nezavedení kreditového systému. Už za mého studia jsem se tedy s kreditovým systémem setkal a musím říct, že to byl boj. Od ústního zkoušení a la kurz DAMU ke psaným testům, od stálého kolektivu v podobě tříd ke kompletně individuálním studijním plánům. Byly to pro nás velké změny.
Jak se vysokoškolský student dostal k moderování zpravodajství v rádiu?
Díky revoluci a VŠE. Hned na začátku prvního ročníku jsem začal pracovat v rozhlasovém studiu Jarov, které bylo v bloku F Jarovských kolejí. Měli jsme vybavení asi za půl milionu korun, dnes by to bylo několikanásobně více, které zaplatila škola a sponzoři. Bez licence jsme na frekvenci 89,5 měli takové revoluční vysílání, odkud si nás pár vybrali pro studentské vysílání do státního rozhlasu. Revoluční období mělo pro mladé lidi obrovskou výhodu. V určitých segmentech bylo nutné, aby odešli všichni zaměstnanci zapletení s minulým režimem. Tím do práce naklusali lidé, kterým bylo přes 20 let, a začali dělat věci, které předtím dělala střední generace. Dnes máte nevýhodu, že tato mezera se již zaplnila, protože střední generací jsme my a držíme se zuby nehty svých funkcí (smích).
Vaše slibně nastartovaná kariéra se ale brzy ozvala a posunul jste se od rozhlasového vysílání k vysílání televiznímu. Jak se to stalo?
Do televize jsem se dostal tak, že mi zavolal pan ředitel Ivo Mathé, že zakládá Českou televizi. V té době měli ve zpravodajství asi 5 lidí. Pozval mě na konkurz, který byl v pátek. V pondělí jsem nastoupil, ale práci číšníka mi pan ředitel už zakázal. To bylo v roce 1992, takže jsem ještě stihnul ve svých 22 letech moderovat poslední federální Události, komentáře na Československé televizi.
Co bylo dál?
Z televize jsem odešel asi ve 24 letech na pozici na pozici mluvčího MPO, kam mě " vylákal" z televize tehdejší ministr Vladimír Dlouhý. Musím říci, že práce ve státní administrativě po boku tak erudovaných lidí, jako je právě Vladimír Dlouhý, nebo dlouholetý náměstek Václav Petříček (mimochodem oba absolventi a pedagogové VŠE), pro mě byla obrovská škola na celý život.
Potom už mě osud zavál do businessu. V barvách konsorcia Tel-Source jsem se dostal do tehdejšího Českého Telecomu, ale zároveň jsem měl šéfy z Holandska, Švýcarska i Spojených států. Nakonec jsem tam byl, v různých pozicích, 9 let a poté jsem pracoval ve Skupině ČEZ téměř stejnou dobu- z toho více než tři roky v Polsku.Milým paradoxem jsem se po dvaceti letech vrátil, přes vedení vydavatelství Economia, zpět k médiím.
Co všechno v současné době tedy děláte?
Nyní jsem ředitelem firmy BM Management, která spravuje majetky Zdeňka Bakaly v ČR, generálním ředitelem již zmíněného vydavatelství Economia, které vydává například týdeník Ekonom nebo Hospodářské noviny, a věnuji se různým neziskovým záležitostem.
Pan Bakala k Vám musí mít jistě velkou důvěru. Víte, proč si vybral pro správu svého nemalého majetku právě Vás?
Známe se od 90. let, kdy jsem pracoval na ministerstvu, takže určitá důvěra tam je. Navíc nešlo o první, ale už třetí nabídku, i když ty předchozí nebyly tak velkého rozsahu. Bylo mi jasné, že je to naposledy, co mě žádá (smích).
Zdeněk Bakala Vám třikrát nabízel možnost spravovat jeho majetky? Proč jste první dvě šance odmítnul?
Vůbec to nebylo mojí pýchou, ale jednak se týkaly vždy jen určité výseče jeho portfolia a zároveň jsem pokaždé zrovna začal pracovat na velkém manažerském úkolu ve svém zaměstnání a přišlo mi to prostě nefér. V tomhle jsem asi stará škola, ale v práci jsem prostě "věrňák".
V čem Vaše práce pro pana Bakalu spočívá?
Náplní mé práce je "ukočírovat" projekty Zdeňka a jeho manželky v ČR, jak ty ziskové, tak ty non-profitní. Mým cílem je vybudovat tým, který bude tyto majetkové účasti řádně spravovat a řídit.
Není toho na Vás moc?
Je toho moc!
Zvládáte to?
Snažím se.
Jak se liší řízení vydavatelství od řízení běžné společnosti?
Vydavatelství má své drobné odlišnosti, ale zároveň je to klasická firma, která potřebuje určité standardní nástroje řízení. Nyní u nás probíhá i méně příjemná restrukturalizace a úspory zaměstnanců, jelikož spojujeme Economii s Centrum Holdings. Na druhou stanu se mi ale líbí, když naše „továrna na informace“ funguje, a já vidím ráno na svém stole nové vydání novin nebo magazínu.
Ptám se vždy, zeptám se i Vás, jak jste na tom jazykově?
Umím anglicky, německy, rusky, polsky a trochu francouzsky. Je to ale nezasloužené, jazyky jsem se vždy učil hrozně snadno, většinou praxí. Dříve byla i pouhá angličtina velkou výhodou. S Pavlem Zunou jsme byli v televizi tenkrát jediní angličtináři, takže kdekoliv se ve světě něco dělo, posílali tam nás.
Učil-li jste se jazyky praxí, musel jste procestovat mnoho zemí. Můžete skrze osobní pocity poznané země porovnat?
Nejvíce se mi líbí u nás a v Polsku. Je mezi námi ale rozdíl. My jsme zhýčkaní a přehnaně kritičtí a Polsko je nyní v periodě našich 90. let. Jdou nahoru, věří si, mají energii. Co se týče hospodářství, má Polsko výhodu velkého domácího trhu, chytře čerpá prostředky z EU a dokonce v době krize se mohlo pochlubit hospodářským růstem. Pár let to teď určitě bude z hlediska pracovních příležitostí perspektivní země. Dále mi přišlo zajímavé Holandsko nebo Turecko, ale s tureckou mentalitou jsem se nesblížil.
Jaké máte plány do budoucna?
Teď pracuji opravdu naplno, takže podzim života si představuji spíš volnočasově (smích). Chtěl bych se věnovat koučinku a přednášení. Baví mě moc i neziskový sektor, dělám prezidenta Czech Institute of Directors, to jsou všechno oblasti, kde bych se rád realizoval, až nás, stárnoucí děti sametové revoluce, vaše generace vyštípe z funkcí (dodává se smíchem).
Kamil Čermák
Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a Erasmus Universityv Rotterdamu. Za svoji rozmanitou kariéru stihnul pracovat v Českételevizi, na Ministerstvu průmyslu a obchodu, v Českém Telecomu, v ČSA aČEZu, většinou na vrcholových manažerských nebo ředitelských postech.Od ledna 2013 je ředitelem BM management a nyní několik měsíců igenerálním ředitelem vydavatelství Economia. Má sedmnáctiletého synaFilipa a v budoucnu se chce více věnovat koučinku a svým koníčkům –letectví, divadlu, historii, psaní,…
Speciální poděkování za zprostředkování rozhovoru patří pražskému Aspen Institute.