Dlouho neotřáslo euro-ekonomickou scénu tolik jako obří kauza „zdaněných“ miliard v Lucembursku. Málokdo tušil, že malý daňový ráj se nachází přímo uprostřed eurozóny. Je skutečně pravda, že kromě lucemburské vlády neměl nikdo z ostatních představitelů evropských zemí o této věci tušení? Tisíce dokumentů nyní odhalují provázanost globální ekonomiky a politického prostředí.
340 firem v průšvihu
Mezinárodní sdružení investigativních novinářů (ICIJ) se sídlem ve Washingtonu nedávno zveřejnilo 28 tisíc stránek, které shrnují jejich více než půlroční pátrání. A před užaslým publikem se objevil seznam 340 velkých nadnárodních firem, které v letech 2002 až 2010 minimalizovaly své daňové odvody tím, že po dohodě s lucemburskými úřady zdanily svůj příjem právě v tomto malém státě.
O jaké částce se tu vlastně bavíme? Za zmíněné roky tyto společnosti v Lucembursku zdanily několik set miliónů dolarů (mluvíme o desítkách biliónů korun (!)), čímž ušetřily na daních miliardy dolarů. Mezi společnostmi, které v síti novinářů uvízly, najdeme nejen obry, jakými jsou Pepsi, AIG, Apple, AXA, Deutsche Bank, Amazon nebo IKEA, ale i firmu z nizozemské finanční skupiny PPF.
Propracovanost a legalita
Po prostudování „usvědčujících“ materiálů šokují dvě skutečnosti. Nejprve naprosto dokonalá propracovanost systému. Byly vypracovány skvěle fungující struktury, přes které neustále proudily finanční toky. Například farmaceutický gigant Shire tak přes Lucembursko „propral“ dvě miliardy dolarů, které zdanění unikly úplně.
Druhou důležitou skutečností celé operace je legalita. Ano, čtete zcela správně, všechny propracované převody zisku a zdanění v této malé evropské zemi byly zcela legální a v souladu s evropským právem. A tak v době, kdy mnohé evropské státy byly tlačeny do drastických rozpočtových škrtů a nepopulárních opatření, existovala skupina firem, která sice v těchto zemích podnikala a vytvářela nemalý zisk, ale daně odváděla úplně někde jinde. Nastává naprostý úpadek jakékoliv daňové morálky?
Lucembursko ve stínu
Lucembursko dlouhá léta využívalo toho, že se více mluvilo o jiných daňových rájích. Když zůstaneme v Evropě, tak třeba v Lichtenštejnsku, Andoře nebo v San Marinu se neplatí téměř žádné daně. Lucembursko také těžilo z problémů Irska, které se snažilo své hospodářské potíže řešit přilákáním firem na nižší daňové sazby, čímž si vysloužilo ostrou kritiku Bruselu. Jak řekl přední odborník na daňové ráje Ronen Palan listu The Irsih Times: „Politikům a bankéřům se po dlouhá léta dařilo popírat, že by Lucembursko bylo daňovým rájem“.
Zakladatel půjde proti?
Pikantní na celé záležitosti je, že předseda nynější Evropské komise, která by měla s podobnými praktikami zatočit, je Jean-Claude Junker. Tento politik vedl v roce 1995 až 2013 lucemburskou vládu a před tím i ministerstvo financí. Tedy vládl v letech, kdy se systém vytvářel a „vybrušoval“ k dokonalosti. Sice to zní jako z nějaké nepovedené anekdoty, ale ten, kdož systém spoluvytvářel, nyní povede proti tomuto sytému boj. Zdá se, že to tak opravdu bude, neboť Evropský parlament dal i přes tento skandál nové Evropské komisi důvěru.
Levice
LuxLeaks dodal vody na mlýnská kola levicově smýšlejícím ekonomům a filozofům. Ti hledají prapůvod skandálu v upadající morálce západního světa, který dovolil vznik nadnárodních konglomerátů, které jsou nekontrolovatelné a jako vlákna plísně prorůstají do politických struktur. Vlády pak tvoří zákony a nařízení dle jejich přání. Evropskou unii nevyjímaje. Na druhou stranu si musíme položit otázku, co se vlastně v těchto malých daňových rájích děje. Lucembursko v tom rozhodně není samo. Je možné vinit samotné společnosti? Asi těžko, chovají se přece ekonomicky, a když k tomu neporušují zákony, pak je problém asi někde jinde.