Uplynul více než půl rok od okamžiku, kdy jsme si historicky poprvé mohli svobodně vybrat hlavu státu. V lednu v České republice proběhla přímá volba prezidenta a rozhodně se bylo na co dívat. Vítězem a novým prezidentem se stal Miloš Zeman. Již tehdy mnozí prorokovali konec demokracie v Čechách a po posledních událostech tyto hlasy i nadále sílí. Je na tom něco pravdy?
Nějak mnoho konců světa
Na konec roku 2012 Mayové předpověděli konec světa takového, jaký ho známe. Jakoby to dávní indiáni tušili, tak zhruba ve stejný čas podle několika skupin občanů přicházely konce světa na Českou republiku v zástupu za sebou. Nejprve část pravověrných příznivců neomylného pana profesora Václava Klause prorokovala zkázu světa s koncem jeho prezidentského mandátu, protože podle nich neexistuje nikdo tak vyjímaný, kdo by ho mohl ve funkci nahradit.
Pro další skupinu přišla rána na konci ledna 2013, kdy byl 54 procentní většinou hlasů zvolen prezidentem Miloš Zeman. To už se pomalu hovořilo o demokratickém Armagedonu. Vyvstávali noví proroci, kteří věštili konec liberální demokracie a nástup autoritářského temna.
Konec to asi není, ale…
No, svět, jak ho známe, nezanikl. Přežil mayské proroctví, poměrně lehce jsme zapomněli na zloděje per a ani první měsíce prezidentského mandátu Miloše Zemana nepřinesly výraznější okleštění našich občanských práv. Právě naopak, zdá se, že prezident v určitých momentech narazil. Je tu však jeden podstatný problém. Prezident by měl být nadstranický a měl by být hlavou státu i těch, kteří ho nevolili. I přes různé proklamace, Zeman koná tak, že i absolvent zvláštní školy už nestrannosti nevěří.
Nečasova hloupost, Zemanova šance
První, kdo přihrál novému prezidentu přímo na smeč, byl nečekaně tehdejší předseda vlády Petr Nečas (ODS). Ten se zamiloval do své spolupracovnice, což by nebylo tak hrozné a dokonce i celkem lidsky pochopitelné, jenomže pan premiér udělil své milence neuvěřitelná práva a tak nějak zapomněl, že je předsedou vlády, a tudíž všem na očích. Přišla všem známá aféra, která vyústila v pád vlády. A takový dárek na začátek svého mandátu Zeman určitě nečekal.
Vláda kamarádů
Zeman mohl nyní určit kohokoliv, aby sestavil novou vládu a začal velmi dobře počítat. Logické by bylo pověřit někoho z vládnoucí koalice, aby se pokusil sestavit novou vládu, jenže to Zeman samozřejmě nechtěl, jemu šlo primárně o moc a sekundárně o to, ponížit své politické soupeře. Obojí mu vyšlo na jedničku. Pověřil sestavením vlády svého přítele Jiřího Rusnoka, který hledal členy nového kabinetu v okolí prezidenta.
I bez důvěry u moci
Prezident samozřejmě očekával, že Rusnokova vláda důvěru sněmovny nedostane, ale taky předpokládal, že mezi znepřátelenými stranami v parlamentě zasel semínko pochybností. Sněmovna vládu sice odmítla, ale ústava prezidentovi neurčuje termín, do kterého musí určit dalšího premiéra. Zeman vyčkával a nakonec přišlo nevyhnutelné, sněmovna se rozpustila. A tak prezidentská vláda může bez požehnání parlamentu vládnout až do předčasných voleb. Nikdo nepochybuje, kdo má ve vládě nejvyšší slovo.
Putinovské Rusko - náš vzor?
Miloš Zeman opravdu provedl pár kroků, které se vymykají běžným ústavním zvyklostem, ale je potřeba zdůraznit, že proti ústavě nikdy nešel. Její stanovy neporušil. I tak se vyrojilo mnoho kritiků, kteří Českou republiku v čele se Zemanem vidí na cestě k svázané demokracii Putinovského typu. Nakonec ona samotná volba Zemana je pravděpodobně snaha českých občanů po silnější ruce, která by rozhárané politické doby posledních let dala do pořádku. A ruku na srdce, přesně tohle se Vladimírovi Putinovi v Rusku podařilo, rozháranou zemi z dob Borise Jelcina postavil do latě a stabilizoval. Jenže za jakou cenu?
Vzhůru na východ!
Pojďme se do Ruska tedy podívat. Osobně mě v poslední době některé zprávy z východní Říše zaujaly. Například známá kauza skupiny Pussy Riot. Samozřejmě vlétnou do kostela a tam zpívat metalovou písničku je hloupost, ale dovedete si představit, že by nějaký český soud za tohle představitelky skupiny poslal na tři roky za mříže?
Další případ je daleko horší. Jeden ruský malíř si dovolil namalovat prezidenta Putina oblečeného v růžové košilce, jak se smyslně dotýká premiéra Medveděva, který je pro změnu oblečen v podprsence a v kalhotkách. Běžná politická satira zamířená na slavný ruský zákon proti homosexuálům. Netrvalo dlouho a galerii, kde se obraz vystavoval, přepadla elitní komanda policie a dílo a další kresby zabavila. Malíř raději uprchl do Francie, kde žádá o politický azyl. Dovedete si něco podobného představit u nás? Že by na nějakého karikaturistu, který namaluje Zemana jako homosexuála, mířil někdo samopalem? Nebo že by za to byl dokonce odsouzen? Já zatím naštěstí ne.
Rychleji už to nejde.
Poslední případ se velmi blízce dotýká i naší země. V ruské metropoli si skupinka lidí připomněla zločinnou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Našinec by řekl, normální akce, která nemůže nikoho ohrozit. Ne však moskevské úřady, ty zareagovaly okamžitě a poklidnou demonstraci rozehnali rychleji než slavná KGB podobné shromáždění právě v památném roce 1968.
Opět se přenesme do našich poměrů. Představme si, že někdo pořádá pod sochou svatého Václava vzpomínku na vyhnané sudetské Němce, myslíte si, že by primátor Prahy, ať už by to byl kdokoliv, přikázal shromáždění rozehnat a pořadatele pozatýkat a uvěznit?
Čeká nás dlouhá cesta?
Z uvedených příkladů je jasné, že pokud zamíříme na cestu k režimu podobnému tomu, který vládne v Rusku, čeká nás dlouhá štreka. Pesimisté by mohli tvrdit, že jsme se na tu cestu dali už dávno. Nesmíme zapomínat na „rusofilní“ prohlášení Václava Klause, ale ani prezident Zeman se netají, že mu Rusko není úplně cizí. Já se spíše kloním k optimistické variantě, že u nás do fáze à la Rusko nikdy nedospějeme, a i v budoucnu bude možnost sednout k počítači a napsat takový podobný článek, aniž bych se musel bát postihu ze strany státní moci.