Nechme děti pracovat

Dětská práce mimo naši realitu

Odpověď na tuto otázku totiž není tak zřejmá, jak by se na první pohled zdálo. Instinktivní reakce většiny společnosti by pravděpodobně byla radostná – daří se přece snižovat počet pracujících dětí, které tak mohou prožít svoje dětství. Zakažme proto dětskou práci, bojujme proti ní! Podvědomě totiž máme pocit, že by děti jednoduše pracovat neměly. Problém je však ten, že na danou problematiku pohlížíme optikou společnosti, která je natolik bohatá, že dětskou práci nepotřebuje. Pro nás je dětská práce něco pradávného a nesprávného, protože přemýšlíme v rámci prostředí, ve kterém vyrůstáme a ve kterém se pohybujeme – v prostředí bez dětské práce.

Přitom ještě v devatenáctém, ale i na začátku dvacátého století, byla dětská práce elementem, který se hojně vyskytoval i v Evropě. Příkladem může být Británie devatenáctého století, kde se odhaduje, že dětští pracovníci tvořili až dvě třetiny pracovní síly v textilkách a až čtvrtinu (!) pracovníků v dolech. Ještě na začátku dvacátého století pak v Británii mnoho dětí pracovalo jako poštovní poslíčci.

Až následný překotný růst životní úrovně, nastartovaný průmyslovou revolucí, způsobil, že si Evropa mohla dovolit luxus a opustit koncept dětské práce. Děti místo toho mohly chodit do škol, vzdělávat se, investovat tak do svého lidského kapitálu, přičemž tato investice se jim v budoucnu mnohonásobně vrátila – mohly si najít lepší práci za lepší peníze, jinými slovy jejich životní úroveň a potažmo životní úroveň celé společnosti se dále zvyšovala.

Tato malá historická odbočka nám zároveň pomáhá pochopit motivace, které stojí za snahou vymýtit dětskou práci. Idea je taková, že děti, které nebudou muset pracovat, budou moci studovat, a tak nastartují proces popsaný výše. To vystihuje i krátká věta, která je součástí definice dětské práce podle ILO: „Dětská práce je práce, která připravuje děti o jejich dětství, jejich potenciál a důstojnost, a která je škodlivá pro jejich fyzický a mentální vývoj.“

Koncept dětské práce

Definujme nejprve dětskou práci. Podle Mezinárodní organizace práce je to práce, kterou dělají děti pod minimální právně stanovenou věkovou hranicí. Ta je podle konvence z roku 1973 stanovena na 15 let (13 roků pro lehké práce). Státy, jejichž ekonomika a vzdělávací systém nejsou plně rozvinuté, však mohou, po dohodě s ILO, snížit tuto hranici o rok, na 14, respektive 12 let. Pro nebezpečné práce je tato hranice stanovena na 18 let, výjimečně na 16 roků.

Pro potřeby článku je dále důležitá definice nejhorších forem dětské práce. Ty, jak bylo uvedeno v úvodním odstavci, chce ILO odstranit do roku 2016. Ty zahrnují všechny formy otrocké práce nebo takové praktiky, které otroctví připomínají, jako je například obchod s dětmi, dlužní otroctví a nevolnictví, dále nucené nebo povinné práce, dětskou prostituci a pornografii, využívání dětí pro výrobu a obchod s drogami a další práce, které mohou ohrozit zdraví, bezpečí nebo morální vývoj dítěte.

Dětská práce. Ale kde?

Upřesněme si ještě, o jakých částech světa vlastně mluvíme. Největší část dětí, celkem 78 milionů, pracuje v asijských zemích a oblasti Pacifiku, na druhém místě v počtu pracujících dětí je s 59 miliony oblast subsaharské Afriky a s odstupem na třetím místě je s 12 miliony Latinská Amerika včetně Karibské oblasti. Toto trio s necelými 10 miliony doplňuje ještě oblast středovýchodní a severní Afriky (tzv. MENA).

Subsaharská Afrika v procentu pracujících dětí jednoznačně vede. Konkrétně uveďme například státy jako Mali, kde pracuje celá polovina dětí ve věku od 10 do 14 let, Ugandu (44 %) či Etiopii (42 %). V asijských zemích je nejvyšší procento pracujících dětí v Nepálu či Bhútánu, přes 40 %, mezi 20 a 30 pak najdeme například v Bangladéši, Laosu či Barmě.

Společný jmenovatel

Ať už jde o zemi z jakéhokoliv světadílu, jejich společným jmenovatelem je fakt, že patří k nejchudším a nejméně vyspělým koutům světa. Klíčem k pochopení problému dětské práce je potom motivace. Děti v těchto zemích pracují, protože často nemají jinou možnost. Jejich pracovní síla a jejich mzda je pro jejich rodiny natolik důležitá, že jde o otázku přežití. V tomto světle se jeví velmi smutně naivní představa, že zákazem dětské práce budou děti moci chodit do školy a jejich životní úroveň půjde nahoru.

Jaké dětem zbývají možnosti, když je pod tlakem mezinárodního společenství už nechce zaměstnat žádná firma, protože se bojí sankcí či bojkotu svých výrobků? Co mají dělat, když jejich zdroj příjmů byl postaven do ilegality, protože si někdo usmyslel, že děti by prostě pracovat neměly? Takové děti jsou pak nuceny uchýlit se k zoufalým věcem – v lepším případě si najdou práci v těžkých průmyslových odvětvích (doly), začnou pracovat pro zločinecké organizace, které se o ně postarají, v horším se dostanou k žebrání, drogám či prostituci. V tom nejhorším případě pak umřou hlady.

Onen trend by měl být přesně opačný. Měli bychom chtít, aby byla v takto chudých státech ustanovena nižší věková hranice pro práci, tedy v podstatě, aby byla dětská práce legalizována. Děti by pak nemusely hledat práci u obskurních subjektů, které s nimi zacházejí jako s otroky. Patrně by se zlepšily i jejich pracovní podmínky, protože práce v ilegalitě právě nehýří dodržováním morálních standardů. Ty, pokud se odhalí jejich porušování u zaměstnanců zaměstnávaných legálně, mohou být daleko snáze vymáhány.

Je pro nás těžké smířit se s myšlenkou legální dětské práce. Reálně však jde o postup, který jediný zajistí přežití, a za nějakou dobu snad i zlepšení situace dětí z chudých rodin. Je nepochybné, že úmysly bojovníků proti dětské práci jsou čisté, až vznešené, nicméně cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a v tomto případě mezinárodní společenství dláždí tuto cestu právě těm dětem, které se snaží chránit.Autor: Pavel Pilecký