Pavel Řehák je generálním ředitelem České pojišťovny, největší pojišťovací společnosti v České republice. Na tak vysokou pozici se vypracoval již ve svých pětatřiceti letech. Jelikož se ale říká, že by člověk neměl dělat jednu práci příliš dlouho, od června 2013 ho vystřídá neméně schopný manažer Jaroslav Mlynář.
Nyní jsou za panem Řehákem tři úspěšné roky práce v křesle generálního ředitele a určitě může říci, že ve firmě vidí změny k lepšímu. O pár svých zkušeností a myšlenek se s námi podělil při setkání v rámci rozhovorů s významnými absolventy VŠE.
Pane Řeháku, začnu otázkou na Vaše studentská léta. Jaký jste byl student na střední škole?
Na gymnáziu jsem se moc neučil, což mi dalo možnost věnovat se hodně sportu.
Změnilo se něco po nástupu na vysokou školu?
Na VŠE jsem moc nechodil, ale pokud jsem dobře obeznámen se situací, dodnes platí, že lze školu absolvovat dost individuálně. V neděli večer jsem jezdil do Prahy – také kvůli nedělním večerům na kolejích – a v úterý jsem se vracel domů. Měli jsme s otcem firmu, takže jsem více pracoval, než studoval.
Vy jste už v tak útlém věku podnikal?
Už od mých 16 let jsme vyráběli stavební nářadí a také jsme ho dováželi z Německa. Na svojí první krabici vyrobených hladítek a zednických lžic nikdy nezapomenu. Pohled na vlastní logo na výrobku, to je pocit, který bych přál každému. Myslím si ale, že dnešní studenti podnikají velmi málo. Já měl dokonce ještě jednu vlastní firmu. Využil jsem tehdy své dobré angličtiny a němčiny a poskytoval jsem poradenství v mezinárodním obchodu.
To už vyžadovalo velmi dobrou úroveň jazyka. Jak se Vám podařilo naučit se tak dobře anglicky?
To nevím, nikde v zahraničí jsem nebyl. Měl jsem jenom štěstí na učitelky na gymnáziu, které byly do výuky zapálené a nutily nás sledovat CNN, číst knihy a nic nám nedaly zadarmo. Německy jsem uměl ale i přesto lépe, právě díky obchodu s Německem.
Jak jste se později dostal do McKinsey? Byl jste přijat právě díky dobré znalosti jazyků?
Byla to jediná alternativa, kterou jsem zvažoval ke svému podnikání. K této práci mě přivedla angličtina, ale i shoda náhod. Procházel jsem školou a zaujal mě plakát na mezinárodní studentské sympozium v St. Gallen, určené primárně pro studenty 4. ročníků. Možnost zúčastnit se byla podmíněna zasláním jedné z nejlepších esejí na téma crossing boundaries. Deadline byl druhý den. Já jsem byl tehdy sice druhák, ale nevěděl jsem, co s načatým večerem, a tak jsem napsal esej, odfaxoval ji a oni mě vybrali. Byl jsem připravený jet autobusem, ale zaplatili mi dokonce letenku (smích – pozn. redakce). Na sympoziu jsem se seznámil se studenty z celého světa, byznysmeny i s politiky a potkal jsem se tam právě s lidmi z McKinsey, kteří mi přišli jako fajn lidé. Proto jsem se začal o společnost více zajímat, přihlásil jsem se na jednu z volných pozic a strávil tam 7 let svého života.
Po těch 7 letech jste přešel do České pojišťovny, kde jste se vypracoval až na funkci generálního ředitele. Teď jste se rozhodl zaměstnání změnit. Nebudu vyzvídat, co konkrétně plánujete dál. Raději se zeptám – chcete ještě kariérně růst? Pokud to tedy vůbec jde…
Co znamená růst? Mě nezáleží na tom, kolik lidí mám nad sebou nebo pod sebou. Tyto výrazy ani nemám rád, pořád jde o komunikaci s lidmi. Důležitější je, zda vám role, kterou máte definovanou, umožňuje dělat to, v co věříte, a co je ve vašem životě důležité. Já jsem měl štěstí na ideální kombinaci velké míry autonomie, obrovské výzvy v rámci velké firmy, která dokáže ovlivňovat svět kolem sebe, a akcionáře, kteří byli sladěni s mými myšlenkami. Růst tedy nevnímám ve smyslu hierarchie a kariéry, ale spíš osobního rozvoje.
Vy tedy věříte v pojišťovnictví? Zkuste říct pár slov, která by mohla změnit často negativní postoj lidí k pojišťovákům, pojišťovnám a vlastně celému pojišťovnictví.
Pojišťování je dobrá věc. Kdyby v roce 1881 nebyla ČP, tak možná dnes nestojí Národní divadlo. Všechny nás učili, že Národní divadlo bylo zrekonstruováno díky veřejné sbírce. V našem archivu je ale listina, na které se píše, že za požár ČP vyplatila 300 000 zlatých. Nebo například na dostavbu Katedrály svatého Víta ČP výrazně finančně přispívala. Naše firma se podílí na tom, že se společnost někam vyvíjí, přispívá na kulturu, a především pomáhá lidem, když jsou v průšvihu, což je pozitivní samo o sobě.
To máte nepochybně pravdu. Rozhovor budou číst z drtivé většiny studenti, neodolám tedy a zeptám se na Váš názor na české školství. Je také tak pozitivní?
Nemyslím si, že není co zlepšovat. Důraz bych kladl hlavně na propojení škol s praxí. Poslední dobou se na tom pracuje sice hodně, ale od revoluce uplynulo 24 let. Už 24 let nám trvá si uvědomit, že člověk se nejvíc naučí v praxi. Škola má poskytnout jenom určité možnosti, jak na danou věc nahlížet. Upřímně ale nevím, jak moc to chtějí sami studenti. Mnoho z nich sedí a čeká, až jim bude doneseno vzdělání na zlatém podnose a jejich jediným zájmem je, aby se nemuseli moc učit a něco dělat. Dalo by se říct, že to je zájem většiny lidí, nejenom studentů. Současná ekonomická krize je do značné míry krizí hodnot a morálky. Všichni v Evropě čekají, co pro ně Brusel udělá a kdo dostane kolik dotací, ale málokdo přemýšlí nad tím, jak ty hodnoty vytvořit.
Na závěr rozhovoru se mi ještě snažil pan Řehák převyprávět příběh k zamyšlení o rybáři a konzultantovi. Já se o to raději pokoušet nebudu, ale dám vám možnost přečíst si ho v originálním znění.
A management consultant, on holiday in a African fishing village, watched a little fishing boat dock at the quayside. Noting the quality of the fish, the consultant asked the fisherman how long it had taken to catch them.
"Not very long." answered the fisherman."
Then, why didn't you stay out longer and catch more?" asked the consultant.
The fisherman explained that his small catch was sufficient to meet his needs and those of his family.
The consultant asked, "But what do you do with the rest of your time?"
"I sleep late, fish a little, play with my children, have an afternoon's rest under a coconut tree. In the evenings, I go into the community hall to see my friends, have a few beers, play the drums, and sing a few songs..... I have a full and happy life." replied the fisherman.
The consultant ventured, "I have an MBA from Harvard and I can help you...... You should start by fishing longer every day. You can then sell the extra fish you catch. With the extra revenue, you can buy a bigger boat. With the extra money the larger boat will bring, you can buy a second one and a third one and so on until you have a large fleet. Instead of selling your fish to a middleman, you can negotiate directly with the processing plants and maybe even open your own plant. You can then leave this little village and move to a city here or maybe even in the United Kingdom, from where you can direct your huge enterprise."
"How long would that take?" asked the fisherman.
"Oh, ten, maybe twenty years." replied the consultant.
"And after that?" asked the fisherman.
"After that? That's when it gets really interesting," answered the consultant, laughing, "When your business gets really big, you can start selling shares in your company and make millions!"
"Millions? Really? And after that?" pressed the fisherman.
"After that you'll be able to retire, move out to a small village by the sea, sleep in late every day, spend time with your family, go fishing, take afternoon naps under a coconut tree, and spend relaxing evenings havings drinks with friends..."
" hat's what i,m doing right now", said the fisherman and went his way.