Svět se snaží zkrotit válečnické provokace uzavřené diktatury novou dávkou hospodářských sankcí. Ty dosavadní ale nezabraly. Severokorejské hospodářství loni rostlo nejrychleji za 17 let.
Přezdívá se mu „Hotel zkázy“. Futuristická pyramida o sto pěti patrech jménem Rjugjong měla být nejvyšším hotelem na světě a chloubou severokorejského režimu.Místo toho se stala nejvyšší opuštěnou budovou planety a symbolem ekonomického kolapsu, kterým země prošla v 90. letech. Se stavbou hotelu v centru Pchjongjangu se začalo už v roce 1987, na dokončení megalomanské stavby ale nebyly prostředky, tím méně v době, kdy statisíce obyvatel země umíraly hlady. Před několika měsíci se na staveništi opět objevili dělníci. Jeho znovuzrození odráží proces, který hýbe Severní Koreou, a který narušuje stereotypní představu západního světa o zemi nekonečného strádání. „Otevírají se obchodní centra. Ve státní televizi se najednou objevují vedle raket třeba také aquaparky,“ říká česká koreanistka Jana Hajzlerová. Severokorejci objevují taje a radosti dosud neznámého životního stylu – konzumu.
Rakety nebo jídlo? Možná obojí
Nejuzavřenější země světa nikomu statistická data nesděluje už od 60. let. I kvalifikované odhady navíc mluví dvojím jazykem. Ano, Severní Korea je stále jednou z nejchudších zemí světa. I v hlavním městě fungují dodávky elektřiny zpravidla jen několik hodin denně. Množí se informace o katastrofálním suchu, podle OSN zemí obchází strašidlo hladu a dvě třetiny obyvatel jsou závislé na potravinové pomoci. Jenže severokorejská ekonomika má ještě jednu tvář. HDP země loni vzrostlo téměř o 4 procenta. V hlavním městě se čile staví, rozšířilo se mezinárodní letiště, vznikají nové bytové komplexy. HDP na hlavu odpovídá Rwandě, která platí za vzorného žáka mezi rozvojovými ekonomikami. Vývoj, který vyvolává řadu otázek: připustila vůdcovská klika tržní reformy? Jak se jí po léta dařilo čelit mezinárodním sankcím? A v neposlední řadě, zlomí ji vaz jejich nové kolo, které má podle představ USA ukončit sérii provokací severokorejského režimu?
Volný trh a gulag v jedné zemi
Návrat pětiletek. Hlavní a nijak revoluční téma projevu severokorejského vůdce Kim Čong-una, ve kterém minulý květen nastínil své ekonomické vize. Spíš než o odvážných reformách, byla řeč o zachování a utužení systému centrálního plánování. Realita je ale mnohem pestřejší. Diktatura se v tichosti odvážila vpustit do země náznaky tržního hospodářství. Kdysi prázdné ulice severokorejských měst jsou místy posety stánky. Široké, ale zcela prázdné silnice Pchjongjangu byly dříve terčem kousavých žertů. Teď se na nich stále častěji objevují dokonce auta luxusních značek. Přibývá obchodníků, roste střední třída, tolerovaný soukromý sektor podle některých odhadů produkuje už okolo poloviny HDP země.
Čína – nepřátelský chlebodárce
Vedle tolerování soukromého podnikání je tu ještě jedna odpověď na zvýšenou výkonnost severokorejské ekonomiky: Čína. A to navzdory tomu, že formálně je Peking už léta součástí koalice, která tlačí Severní Koreu ke kompromisům pomocí hospodářských sankcí. Přesto ale obchod mezi oběma zeměmi v minulých letech prudce vzrostl. Nové kolo sankcí, které OSN odsouhlasila v polovině srpna, to mělo změnit. Čína od té doby podle všeho skutečně omezila dovoz ze Severní Koreje o bezmála čtyřicet procent. Čína má navíc v rukou nástroj, kterým může Severní Koreu opravdu srazit na kolena – export ropy. Země se může obejít bez spotřebitelského zboží. Bez nafty ale nevyjedou armádní tanky a nevzlétnou stíhačky. Čína po usnesení Rady Bezpečnosti OSN v srpnu omezila přísun i této životně důležité suroviny, a i snímky z amerických satelitů dokládají, že nedostatek benzínu a nafty se odráží v provozu na severokorejských komunikacích. Podle informací japonských novinářů smí v tuto chvíli z civilistů naplnit nádrže svých aut jen několik set nejvlivnějších členů režimu. Nezbude jeho vůdcům, než se poddat? Podlehnou tlaku ze zahraničí a tlaku vlastních obyvatel, kteří si začali zvykat na spotřební zboží a možnost zbohatnout?
Odpověď je spíše zamítavá. Konzum zatím zanechal v Severokorejcích jen velmi mělkou rýhu. Naopak, vlastnictví jaderných zbraní považuje nejen vedení státu, ale po desetiletích důsledné propagandy i většina populace za otázku národní cti, ze které nelze slevit. Čína, která má osud země ekonomicky v rukou, dávkuje sankce pečlivě tak, aby nepřipustila její kolaps, a spolu s tím rozšíření moci USA a davy uprchlíků na své hranici. Zákulisní informace BBC z poloviny října navíc potvrzují: přes počáteční dopad sankcí odmítá severokorejská diplomacie jednání s Washingtonem. Alespoň do doby, kdy nebude mít k dispozici otestovanou raketu, schopnou na americké území dopravit jadernou střelu. Ekonomický rozmach posledních let je režim opět ochoten vyměnit za strádání vlastních obyvatel – a jadernou oporu vlastní moci.
Autor je redaktorem Seznam Zprávy
Foto: Wikimedia Commons