Když jsme v rámci průzkumu TOP studenti 2012 zjišťovali, co zaměstnavatelé očekávají od absolventů vysokých škol, vyšlo nám mimo jiné i to, že přes 80% oslovených zaměstnavatelů prakticky nebere v potaz studijní výsledky dosažené během studia na VŠ. To rozhodně není samozřejmé, protože v zemích na západ od nás jsou naopak tyto výsledky zaměstnavateli významně zohledňovány. Proč je to u nás jiné? Jednoduchá odpověď je, že zaměstnavatelé prostě nevěří, že hodnocení odpovídajícím způsobem zohledňuje to, co je z jejich pohledu skutečně důležité. Ale proč tomu tak je? A co vlastně od vysokých škol v tomto ohledu očekávají?
Na úvod se je třeba zaměřit na to, do jaké míry by vysoké školy měly vycházet firmám v této oblasti vstříc. Často kolem sebe slýchávám názor, že je zde třeba být maximálně opatrní, protože zaměstnavatelé by chtěli, aby vysoké školy fungovaly jako jejich firemní učiliště a produkovaly absolventy přímo šité na míru jim, bez odpovídajícího všeobecného rozhledu v daném oboru.
Na první pohled to zní i logicky, nahrazením firemního vzdělávání přímo vysokou školou by jistě vznikly nezanedbatelné úspory. Skutečně se pak může ojediněle objevit zaměstnavatel, který je bytostně přesvědčen, že jediný smysluplný studijní obor je ten, jenž připraví studenty tak, aby po týdnu v jeho firmě byly absolventi prakticky stejně dobří jako ti, kdo u něj pracují třeba 5 let. V drtivé většině případů však zaměstnavatelé nic takového neočekávají a nepožadují. Naopak dokáží celkem dobře formulovat několik obecných a společných požadavků na absolventy. V případě splnění těchto požadavků uchazeči o práci pak pokládají za samozřejmé, že se absolventi zbytek doučí v rámci jejich firemního vzdělávání.
K těmto obecným požadavkům bezpochyby patří dobrá znalost angličtiny, jež byla v uvedeném průzkumu akcentována úplně nejvíc. Stížnosti na v průměru slabé jazykové znalosti především absolventů technických oborů jsou pak již řadu let klasickou součástí v podstatě jakékoliv debaty zástupců průmyslu a vysokých škol. Je pravda, že některé školy na to reagovaly určitým posílením jazykové výuky, podle všeho to však pořád nestačí.
Možná zde hraje roli to, že v naprosté většině jde o předměty vyučované přímo jazykáři bez odpovídajících odborných znalostí. I technicky zaměřená angličtina pak často končí tak, že se studenti učí všechno možné, ale ne to, co by zrovna mohli využít v praxi ve svém oboru. Odborných předmětů vyučovaných přímo v angličtině je ve většině případů minimum a navíc platí, že u předmětu vyučovaného v češtině se bere jako samozřejmost, že student za celý semestr nemusí přečíst ani řádku anglicky. Natož, aby snad musel něco anglicky napsat nebo dokonce říct! Třeba v Německu je přitom zcela běžné, že i odborné předměty vyučované v němčině jsou standardně prokládány anglickými odbornými texty nebo třeba domácími úkoly zadávanými v angličtině, u nichž se zároveň bere jako samozřejmost, že v angličtině budou rovněž vyřešeny.
Častý a do určité míry pochopitelný protiargument je, že studenti mají mnohdy s uvedenými odbornými předměty obrovské problémy i v češtině a zapojení cizího jazyka by je už udělalo zcela neprůchodnými. Myslím si ale, že přinejmenším částečné užití angličtiny třeba podle výše popsaného německého vzoru by bylo užitečné a následky by nebyly tak strašné. Ostatně ve většině případů jde hlavně o to si na cizí jazyk trochu zvyknout. Problém je spíše v tom, že takto koncipovaný předmět je samozřejmě těžší připravit a v době, kdy úroveň výuky mnohdy ustupuje do pozadí částečně kvůli rostoucí administrativě a honu na body za vědecké výstupy, se většině pedagogů do něčeho podobného příliš nechce.
Samospasitelné nejsou ani oblíbené a v životopise hezky se vyjímající stáže na zahraničních univerzitách. Možnost vyjet na určitou dobu do ciziny je samozřejmě obrovská příležitost, ale jako vždy záleží na tom, jak je tato příležitost zužitkována. Pokud je hlavní přínos stáže to, že se dotyčný naučí pít ouzo v libovolnou denní dobu a bezvadně ovládne diskotékovou komunikaci v několika cizích jazycích, není to z profesního hlediska extra velký přínos (ačkoliv v osobním životě se to bezpochyby může hodit). Ostatně pro příklady není třeba chodit daleko, stačí se podívat na některé zahraniční studenty přijíždějící do Čech. Pobyt v naší zemi je pro ně kolikrát jedna velká párty a se studiem si tu hlavu rozhodně nelámou. Tudíž ani zaměstnavateli většinou vysoce ceněná zahraniční zkušenost nemusí být zrovna zárukou kvality a to ani z hlediska úrovně odborného jazyka.
Další téma táhnoucí se jako červená niť diskuzemi o tom, co firmy u absolventů nejvíce oceňují, jsou tzv. soft skills. Z hlediska zaměstnavatelů jde o schopnost prodat sebe a svoje schopnosti a dokázat odpovídajícím způsobem prezentovat svoje výsledky. Každopádně přinejmenším v posledních letech se stále častěji objevují ze strany zaměstnavatelů i stížnosti na rostoucí počet absolventů, u nichž jsou soft skills sice na výborné úrovni, ale samotná odbornost a schopnost odvést odpovídající práci výrazně zaostává. Umět prodat svoje výsledky je hezké a důležité, ale nutná podmínka k tomu je, že jsme schopni vůbec nějakých odpovídajících výsledků dosáhnout. A to většinou (alespoň v technických oborech) nejde bez schopnosti maximálně a dlouhodobě se soustředit na daný problém. Právě zde je přitom další ze zdrojů nespokojenosti řady zaměstnavatelů s absolventy vysokých škol.
Často se z firem ozývá, že absolventi nejsou připraveni na to, že řešení reálného problému není otázka několika hodin, ale třeba několika měsíců. To vyžaduje maximální nasazení a hlavně schopnost si daný problém rozebrat do nejmenších detailů a potom jej zase poskládat tak, aby začal dávat smysl. Bohužel je pravda, že způsob výuky na českých vysokých školách tomu mnohdy zdaleka neodpovídá. Velmi často není vyžadována v podstatě žádná průběžná práce a v zásadě jde o to dokázat si nacpat do hlavy v co možná nejkratší době obsah skript natolik, aby to v okamžiku zkoušky stačilo aspoň na tu trojku. Na to, jaký byl reálný stav dva dny předem a dva dny potom, se už historie neptá.
Občas se ozývá názor, že mnohé vyučované disciplíny jsou natolik komplexní a komplikované, že k jejich alespoň trochu slušnému pochopení nestačí jeden semestr. Na to se dá odpovědět, že to může být proto, že se předměty student velmi často nezabývá celý semestr, ale 2 dny před zápočtovým testem a pak 5 dnů před zkouškou. Za tu dobu se pak do trochu složitější problematiky skutečně nedostane, na zkoušku to však často může stačit. Na zahraničních školách je naprosto běžné, že je třeba systematicky pracovat hned od začátku semestru a dostávat se do obsahu daného kurzu postupně. Závěrečná zkouška (někdy se ani nekoná) je pak pouze taková třešnička na dortu. Reálným poměrům někde v zaměstnání je tento způsob většinou podstatně bližší. Proč se však více neuplatní v našich poměrech? Odpověď je asi podobná jako výše v textu u cizích jazyků. Je to samozřejmě pro vyučujícího náročnější a v současné situaci má většina z nich prostě jiné priority. Můžeme jen věřit, že i díky určitému tlaku zaměstnavatelů (ale i alespoň části studentů) se situace postupem času změní a vzdělávací činnost na vysokých školách se dostane opět do středu zájmu.
Autor: Jiří Kohout
Jiří Kohout je Ph.D. studentem fyziky plazmatu a tenkých vrstev na Západočeské univerzitě v Plzni. Školstvím se dlouhodobě zabývá nejen proto, že působil na různých pozicích v samosprávě vysokých škol. Nyní je tiskovým mluvčím České studentské unie.