CCS neboli „carbon capture and storage“, popř. CCU zakončené slovem „utilization“, představuje jednu z možností dekarbonizace průmyslu s cílem naplnit požadavky budoucí nízkouhlíkové ekonomiky. Ve článku vydaném v loňském roce je možné se dočíst o základech této technologie, nebo spíše jednotlivých krocích, které tuto „technologii“ tvoří. O tom, jak si v rámci CCS stojí Česká republika (ČR) a jaké jsou aktuální projekty, se lze dočíst v následujících odstavcích.
Ve zkratce o CCS – technologie umožňuje zachytávat emise přímo v místě vzniku, ideálně v průmyslu intenzivním na emise, a dále z nich separovat CO2. To se po náležité úpravě přepraví na místo uložení, kde je vtlačeno do vhodných podzemních struktur a nikdy tak do atmosféry nevstoupí. V průmyslu tak poté není nutné za uložené CO2 platit v rámci emisních povolenek.
Přestože se ve spojení s uhlíkově náročným energetickým průmyslem mluví především o uhelných elektrárnách, je třeba zmínit, že ani spotřeba a využití zemního plynu, biomasy nebo odpadu k tvorbě elektrické energie a tepla není bezemisní. Budoucnost CCS/CCU technologií tedy bude hrát svou roli i bez uhlí. Dalšími adepty na zavedení této technologie jsou pak zejména ocelářství a železářství, cementářství nebo chemický průmysl a rafinérie. V těch je CO2 přirozená součást výrobních procesů, a i přestože se ve všech těchto odvětvích daří emise snižovat, nelze počítat s tím, že bychom ihned našli způsob, jak se skleníkovými plyny zatočit nadobro. V neposlední řadě se mluví o možném využití CCS při výrobě tzv. „modrého“ vodíku z metanu, kdy odloučené CO2 je zpracováno popsaným způsobem.
ČR především díky nastartovanému projektu CO2-SPICER směřuje k budoucímu pilotnímu projektu v geologickém ukládání CO2. V ČR ovšem existuje celá skupina vědců a podniků, kteří se problematice CCS věnují. Za technické univerzity lze zmínit prof. Hrdličku a tým z ČVUT, doc. Ciahotného a tým z VŠCHT nebo doc. Klempu a tým z VŠB-TUO. Další instituce jako ÚJV Řež, Akademii věd ČR nebo privátní společnost MND nelze opomenout. Přestože se jejich zaměření liší podle fází CCS – ať již zachytávání nebo ukládání CO2 – jejich cíl je společný, a to vytvoření prvních pilotních projektů a průmyslovou aplikaci.
Co vše se aktuálně v ČR děje a o čem je dobré znát? Především se jedná o projekt CO2-SPICER, jehož cílem je připravit dočerpávané ložisko ropy na možný budoucí pilotní projekt ukládání CO2 na Moravě. Mezi další patří METAMORPH s účastí VŠCHT, který zkoumá možnosti zachytávání CO2 díky nanovláknům a nanočásticím. Bio-CCS na ČVUT řeší možnosti záchytu CO2 při spalování biomasy. Pojem „negativní“ emise se váže právě na myšlenku redukce CO2 v atmosféře s využitím biomasy – např. přírodní sekvestrace CO2 stromy, které se při spalování a přeměně na energii zachytí a uloží v zemi. CCUS CZ-NO je projekt realizovaný firmou BeePartner pro rozvoj bilaterálních vztahů mezi českými a norskými firmami a institucemi, které CCS řeší v praxi. Mezinárodní projekt, ve zkratce CCS4CEE, v ČR řeší Institut pro evropskou politiku EUROPEUM. Projekt má za úkol zmapovat aktuální situaci CCS v regionu Střední a Východní Evropy, podpořit a rozhýbat veřejnou debatu a připravit doporučení pro změny na úrovni jednotlivých politik. Nedávno byly také prezentovány první studie o stavu CCS v jednotlivých zemích.
V národních strategiích, které by měly nastínit budoucnost rozvoje průmyslu v ČR – Národní plán obnovy, návrh Vodíkové strategie nebo Národní energetický a klimatický plán (NECP) – ovšem při důkladném pročtení nelze nalézt žádné konkrétní návrhy, jak CCS/CCU v průmyslu podpořit a aplikovat. Národní plán obnovy o CCS nehovoří, návrh Vodíkové strategie jej pokládá za málo rozvinutý a radí se soustředit na výzkum a vývoj, a NECP jej zmiňuje jen velmi okrajově. Průmyslové firmy nemohou z těchto dlouhodobých plánů cítit žádnou přímou podporu a jistotu, se kterou by mohly počítat v době růstu cen emisních povolenek. Dobrým znamením na evropské úrovni je aktuální vyhlášení výsledků Inovačního fondu v kategorii „velkých projektů“ – celkem 4 ze 7 podpořených projektů budou využívat technologií CCS/CCU v různých typech průmyslu a procesů.
Jak zmiňuje Vít Hladík (Česká geologická služba) v jedné ze svých prezentací k tématu CCS, je třeba si za ČR a všechny zúčastněné položit následující otázky:
-
Budeme chtít využít CCS ke snížení procesních emisí v průmyslu?
-
Budeme chtít podpořit rozvoj vodíkové ekonomiky pomocí „modrého“ vodíku?
-
Budeme potřebovat „negativní“ emise, abychom vykompenzovali emise, které nebude možné vyřešit?
-
Budeme chtít využívat fosilní paliva v teplárenství?
-
Budeme chtít mít špičkovou plynovou elektrárnu na vykrývání špiček poptávky?“
Pokud bychom se těmto oblastem chtěli věnovat a potenciál CCS/CCU využít v ČR naplno, je třeba se co nejdříve pustit do dialogu s příslušnými vládními i nevládními institucemi. Šikovných vědců a inženýrů máme jistě dostatek – jen podpora CCS/CCU ze strany vlády je nejasná.