Po pádu investiční banky Lehman Brothers v září 2008 a následné celosvětové finanční i ekonomické krizi začaly sílit tendence k regulaci ratingových agentur. Ty byly podle mnohých finančníků odpovědné za neinformování ohledně rizika balíčků zajištěných dluhových obligací, tzv. CDO, které jsou označovány za prvotní příčinu krize. V následné evropské dluhové krizi euroúředníkům a evropským politikům hnuly ratingové agentury žlučí hodnocením (samozřejmě tím negativním) úvěrové schopnosti a likvidity bank - samozřejmě tím negativním. Zdá se, že i v tomto případě platí pravidlo: „Je potřeba najít viníka,“ nebo ne?
Mezi nejznámější ratingové agentury (dále RA) patří Moody's, Fitch a Standard & Poor's, všechny původně americké společnosti. Dále jsou na trhu menší hráči jako JP Morgan, DBRS, Egan – Jones, A.M Best, Japan Credit Rating Agency Limited, Rating and Investment Information Inc, LACE Financial, Realpoint LLC a další. Co jsou vlastně tyto agentury? Ratingové agentury jsou společnosti, které přidělují ratingová hodnocení jak emitentům, tak i jednotlivým emisím určitých instrumentů. Služby těchto agentur spočívají v analýze podniků a v informacích o jejich bonitě. RA hodnotí země, vládní i soukromé instituce či podniky. Z hlediska mezinárodního práva je velice důležité, aby i země měly zpětnou vazbu na momentální způsob správy. Podniky (včetně bank) mají ze zákona povinnost auditu, ale hospodaření zemí a vlád nikdo objektivně nehodnotí. Navíc neexistuje „trest“ za špatné hospodaření. Nanejvýš se to projeví v příštích volbách, ale špatné nakládání s veřejnými financemi žádný mezinárodní soud nepotrestá. Tím se dotýkáme otázky suverenity státu, na kterou existují různé pohledy, ale fakt, že určitým „trestem“ za špatné hospodaření může být snížený rating a tím pádem vyšší úrokové sazby na vládní obligace, je dobrou motivací pro správné hospodaření politiků. To by mělo být hlavním úkolem RA.
Výše zmíněné důvody existence ratingových agentur jsou podmíněné také jejich objektivní a spravedlivou činností. Pro jejich činnost je zásadní důvěryhodnost a nezávislost. Události posledních let ale ukazují trhliny v těchto podmínkách. Důvěryhodnost dostala na frak událostmi roku 2008. Agentury chybně hodnotily hypoteční cenné papíry (Collateralized Debt Obligations) jako bezrizikové nebo jejich riziko bagatelizovaly. Výsledek známe všichni.
S tím úzce souvisí i druhý důvod pro nedostatek důvěryhodnosti a tím je v podstatě oligopol na trhu ratingových agentur. Takzvaná „velká trojka“ (Moody's, Fitch a Standard & Poor's), kontroluje až 95 % trhu. I tak ale existuje ještě silnější dominance Moody's a S&P, protože podle normy pro emitenty dluhů je nutné získat rating od těchto dvou agentur a v případě, že se ratingy neshodnou, získat hodnocení od agentury Fitch.
Nezávislost ratingových agentur vyvolává také řadu otázek. Za prvé „velká trojka“ jsou americké společnosti, což se nelíbí žádné jiné zemi. Konkrétně latinskoamerické levicové vlády v čele s argentinskou prezidentkou Cristinou Kirchner systematicky kritizují tyto agentury, že očerňují a znemožňují jejich vládnutí zhoršenými ratingy, a že si americká vláda prostřednictvím agentur snaží zavázat ostatní státy. Druhým hřebíčkem do rakve nezávislosti je podplácení ratingových analytiků. Veřejností již nějakou dobu kolují zprávy o úplatcích pro agentury za získání vyššího ratingu. Navíc princip fungování agentury Moody’s je značně kontroverzní a vypovídá o střetu zájmů. Firma je placená od těch samých emitentů (banky, firmy), jimž uděluje investiční hodnocení.
Ratingové agentury mají v dnešním světě své místo, neboť nezávislá hodnocení a možnost potrestání jsou klíčová pro zachování dobrých způsobů hospodaření. Je ale potřeba reformy RA a ratingů obecně. Reformu žádají dokonce i někteří jejich bývalí či současní zaměstnanci (William J. Harrington, Moody’s). Primárně by se měla zaručit absolutní nezávislost těchto agentur, získání statutu mezinárodní instituce (nespojované s žádným státem) a umožnit vznik dokonalé konkurence na trhu RA. Na druhou stranu, dnes se RA ohrazují proti žalobám ze strany USA tím, že jejich hodnocení jsou pouze názory, a že jsou chráněny na základě Ústavy USA o svobodě projevu. Proto mají-li agentury takovou moc, měly by za svá „doporučení“ nést i částečnou odpovědnost.