Rozvodovost v České republice se svými 66% při současném trendu již brzy atakuje první místo ve světovém žebříčku, které momentálně drží se 71% Belgie. Polovina lidí v ČR ve věku 30 let se pořád necítí být dospělou. Průměrný věk prvního sňatku již brzy přesáhne 30 let u žen. U mužů se tak již stalo. Porodnost klesla k 1,43 dítěte na ženu.
Pokud se začneme probírat tabulkami Eurostatu, studovat indexy OECD, první otázku, kterou si položíme, je, co bude dál s naším národem, co bude dál s Evropou. Vlastně si analýzu tabulek můžeme skoro odpustit, neboť vysokou rozvodovost, nízkou porodnost, nízkou sňatečnost a další znaky současného demografického vývoje kolem sebe jednoduše pozorujeme. A tak se přání novomanželům mění na krátké a hořké: „Nechť vám žehná Bůh a nedožene vás statistika.“
Struktura se mění
Nejpalčivější je pro ekonomiku zejména, co se týče penzijního systému, kombinace klesající míry porodnosti se zvyšující se mírou dožití. Tedy stárnutí populace. Stejný vývoj však tíží s několika málo výjimkami, jakou je Francie, celou Evropskou unii. Průměr v EU je 1,55 dítěte na ženu. Hodnotu 2,1, která je potřebná alespoň pro udržení populace, překonává pouze Francie. K této hranici se také přibližuje Británie a severské země. Dle nového modelu OSN bude ve světě naopak populace růst až do roku 2100, kdy se stabilizuje na určité hodnotě. Tentýž rok bude v ČR však žít dle modelu překvapivě podobný počet lidí, jako zde žije dnes. V září bylo zveřejněno, že v ČR zejména díky příchodu imigrantů vzrostl počet obyvatel o 9 200. V roce 2100 by díky příchodu cizinců i poměrně slušné porodnosti mělo třeba ve Švédsku žít více lidí než u nás. Francie se v budoucnu stane pro změnu hegemonem a vystřídá tak „vymírající“ Německo. Problém je struktura společnosti. „Dnes připadá 4,2 lidí v produktivním věku na jednoho seniora. V roce 2100 to bude s 80% pravděpodobností mezi 1,6 a 2,2,“ říká statistička Hana Ševčíková.
Penzijní systém
V současné době existují dva základní způsoby financování penzí. Jde o průběžný systém, který finance vybrané v daném roce rovnou vyplácí jako penzi lidem v důchodu, a systém fondový, který je na principu spoření si na budoucnost. Průběžný systém se nemůže zhroutit právě z důvodu, že je průběžný. V případě jeho neudržitelnosti stačí pozměnit parametry a tento u nás první pilíř může fungovat dále. Těmito parametry jsou na jedné straně příspěvková sazba, průměrná mzda, počet pracujících a na druhé straně rovnice průměrná penze a počet důchodců. Je tedy možné měnit poměr důchod/mzda, zvýšit sazbu důchodového pojištění či snížit počet důchodců posunutím hranice věku odchodu do důchodu. Tzv. Aaronovo pravidlo je pak úvodem do rozhodování se o volbě důchodového systému. Na pravé straně nerovnice je míra výnosu soukromých penzijních fondů na kapitálovém trhu a na levé straně míra výnosu v průběžném systému, který je dán růstem populace a mírou růstu průměrných mezd. Pokud je míra výnosu penzijních fondů vyšší, pak je lepší přejít k fondovému systému a naopak.
Ale…
Jako příklad fungujícího fondového systému se uvádí často Chile, kde výnosy fondů dosáhly až na 12% ročně. Problém je, že jde o světlou výjimku. Například v Singapuru penzijní systém úspor vytvářel zhodnocení v letech 1960 až 1990 pouhá 2% ročně. Obdobně v Malajsii nebo Švýcarsku. Jinak řečeno, je velká pravděpodobnost, že se vám peníze spíše znehodnotí, obzvláště pokud budete investovat konzervativně. Vzhledem k tomu, že jde o peníze, na nichž budete životně závislí, nedovolíte si moc riskovat. V případě, že stát i přes fondový systém garantuje i státní penzi, je tu problém hazardu. Věřitelem poslední instance je stát. Fondový systém nese i další rizika, může zkrachovat, může být vytunelován, případně znárodněn. Můžeme tak dojít k závěru, že pro každou zemi s rozdílnou historií a nejen politickou kulturou je vhodný jiný systém. Dalším velkým problémem jsou náklady samotného přechodu na fondový systém. Vznikne zde tzv. „ztracená generace“, která bude platit dvakrát. Na důchody svým rodičům i sobě. Zastánci fondů tvrdí, že by toto vyřešilo vydání dluhopisů, které by celou reformu financovaly. Logickou otázkou je, kdo to zaplatí? Občané vyššími daněmi. Finance z dluhopisů tak budou investovány do penzijních fondů. Problém je, že výnosnost fondů může být lehce nižší než jsou úrokové sazby dluhopisů. Už jen z principu, že vydání dalších dluhopisů, u již tak mnohdy zadlužených ekonomik, povede k růstu úrokových měr požadovaných trhem. Pro země jako Itálie to může být doslova kalichem smrti.
Východisko?
Řešením nejspíš není radikální důchodová reforma, které se mnohdy po vládě dovolává. Na druhou stranu není možné nedělat nic. Investiční a poradenská společnost Fidez například tvrdí, že nejlepším zajištěním na důchod jsou děti, které mají, suše ekonomicky řečeno, stálé a velmi vysoké výnosové procento.