Odcházející předseda Evropské komise José Manuel Barroso ve svém posledním a tedy i bilančním vystoupení na plénu europarlamentu označil odpověď Evropské unie na finanční krizi jako úspěšnou. Pohled na makroekonomické ukazatele a politiku Evropské centrální banky (ECB) však říká něco jiného. Dluhy rostou, hospodářský růst se zastavil, nezaměstnanost neklesá a eurozóna je na pokraji deflace. ECB navíc oznámila nákup sekuritizovaných aktiv ABS.
Nedávno zveřejněné údaje Eurostatu znamenaly překonání dalšího rekordu, neboť zadlužení zemí osmadvacítky dosáhlo na 87 % HDP. V případě samotné eurozóny jde dokonce již o 93% HDP. Například výnosy řeckých pětiletých dluhopisů narostly na 7,5 %, a přestože náklady na záchranu před bankrotem přesáhly 170 miliard eur, což je pro srovnání například čtyřnásobek rozpočtu ČR, nedošlo k žádnému snížení řeckého dluhu, který v současné chvíli dosahuje na 174,2 % HDP. Nezaměstnanost v zemích, které byly před kolapsem, dosahuje stále závratných čísel. Španělsko se blíží 25%, Řecko tuto hranici již přesáhlo. Celkově se v unii drží na 10% hranici. Itálie již spadla do recese. S problémy se však potácí i země, které byly vždy hlavními tahouny. Nizozemsku a Finsku hrozí recese. V červnu ukončila Evropská komise řízení s šesti zeměmi kvůli nadměrnému deficitu. Problémy mělo například Rakousko, které nakonec slíbilo dodatečná úsporná opatření ke snížení deficitu o 0,3% HDP. I ambiciózní Francie se potácí s vysokým deficitem a hrozilo, že Evropská komise rozpočet odmítne a vrátí k přepracování, neboť opět nesplňuje kritérium maximálního deficitu, které je stanovené na 3% HDP. Na to reagoval francouzský ministr financí Michel Sapin se značným znepokojením. Nakonec byl na konci října rozpočet Francie, stejně jako obdobně si stojící rozpočet Itálie, dnes již bývalou komisí schválen. S možností, že se ponoří EU opět do recese, počítá ve své říjnové prognóze vývoje světové ekonomiky i Mezinárodní měnový fond (MMF).
Podzimní nachlazení
Německá kancléřka Angela Merkelová před poslanci Bundestagu prohlásila, že dluhová krize neskončila, protože její příčiny nezmizely a některé země si své úkoly ještě musejí splnit. Zjevně tím bylo cíleno na již výše zmíněné rozpočty Francie a Itálie. Evropské „nachlazení“ se však očividně nevyhne ani Německu. Spolkové ministerstvo hospodářství v půli října srazilo prognózu hospodářského vývoje pro tento rok z 1,8% na 1,2 % HDP a na příští rok odhadlo růst na 1,3%. Důvody zpomalení německé ekonomiky jsou zřejmě zpomalení růstu Číny a sankce vůči Rusku, neboť obě země jsou významnými obchodními partnery. Zasedání MMF a Světové banky ve Washingtonu začátkem října bylo pro německého ministra financí Wolfganga Schäubleho ve znamení nepříjemných otázek. Čelil například dotazům Larryho Summerse (bývalý šéfekonom Světové banky), proč Německo neuvolní fiskální politiku, když k tomu prostor zjevně má. Kondice německé ekonomiky je pak zejména důležitá pro Českou republiku. Naše země vyváží do tamější ekonomiky celou třetinu svého exportu. Klesající německá domácí poptávka a propad exportu tak pro nás znamenají problém. Toto je jeden z důvodů, proč jsou zveřejněné statistiky z průmyslu za srpen studenou sprchou, jak píše na online portále Lidových novin hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek. Objem výroby meziročně klesl o 5,2 % a tržby se snížily o 1,5%.
Jak to skončí?
Koncem října se ozvala ECB hned několikrát. Zveřejnila výsledky hloubkové kontroly bankovního sektoru a oznámila, že během listopadu zahájí nákupy cenných papírů ABS (nechvalně proslulé odstartováním krize r. 2008). ECB prověřovala odolnost unijních bank proti otřesům na trzích. Výsledky dopadly poměrně dobře a byly přijaty s relativním klidem. Ze 130 testovaných bank neprošlo 25. Většinou se jednalo o italské, kyperské nebo řecké banky. Byla tak také vyvrácena spekulace, že by nemusela projít rakouská skupina Erste, do níž patří i Česká spořitelna. Oznámení o nákupech ABS však budí poměrně velké znepokojení, a to především v Německu. Jedná se de facto o kvantitativní uvolňování (až jednoho bilionu eur), po kterém hlasitě volaly nejen jižní země, ale i Francie. Německo je především věřitelskou zemí a politika ECB povede ke snížení příjmu z úroků. ECB se tak inspirovala Federálním rezervním systémem (FED). Ten ovšem již ohlásil ukončení třetí vlny kvantitativního uvolňování. Poslední říjnový den oznámila Japonská centrální banka, že rozšíří program nákupu dluhopisů a dalších aktiv o desítky miliard jenů ročně. Japonské akcie tak stouply nejvýše za sedm let, zatímco jen se propadl na sedmileté minimum. Otázkou zůstává, zdali se tak ECB nepřidala k nafukování bubliny obrovských rozměrů, která nás nakonec po prasknutí uvrhne do další recese. Jak píše pro týdeník Ekonom Aleš Michl: „Bezprecedentně nízké úrokové sazby, kvantitativní uvolňování. No, jak toto skončí, zda velkou/malou inflací, recesí, či expanzí, nulovými, nebo obrovskými úroky, my vlastně vůbec nevíme… Tyhle kombinace makroekonomických proměnných svět prostě ještě nikdy nezažil. Už víme, že nic nevíme.“
Položili jsme několik dotazů hlavnímu ekonomovi společnosti Deloitte Davidu Markovi:
Souhlasíte s výrokem dnes již bývalého předsedy Evropské komise, že se krizi podařilo úspěšně vyřešit?
Záleží na tom, co považujeme za úspěch. Pozitivní je, že se nerozpadla eurozóna a neprojevil protekcionismus jednotlivých zemí. Nicméně eurozóna zaostává za většinou ostatních zemí a dokonce ještě ani nedosáhla svého předkrizového výkonu. Nezaměstnanost je relativně vysoká a řada zemí má velmi nízký potenciál k dlouhodobému růstu, přičemž neustále oddalují nezbytné strukturální reformy. Eurozóna zvládla akutní fázi krize, začaly se řešit i některé příčiny, řada problémů ale přetrvává. V tomto smyslu bych byl opatrný s tvrzením, že se krizi již podařilo vyřešit.
Hrozí Evropské unii návrat do recese?
Některé země sice letos patrně zaznamenají pokles HDP, nicméně Evropská unie jako celek nejspíše vykáže růst HDP, letos a nejspíše i příští rok. Tento růst bude ovšem pouze anemický.
Mělo by Německo ustoupit kritice a uvolnit svou fiskální politiku?
Německá fiskální politika není primární příčinou potíží jiných zemí eurozóny. Německo dokázalo zcela eliminovat schodek vládního sektoru a zároveň si udržet hospodářský růst, kterým podporuje i ostatní země eurozóny. Fiskální expanze Německa by sice krátkodobě mohla pomoci ostatním, nicméně zároveň by tak oslabil tlak na provedení strukturálních reforem ve Francii či Itálii.
Evropská centrální banka se rozhodla, že začne nakupovat nechvalně proslulé, zejména v konotaci s hypoteční krizí, cenné papíry ABS. Je to správný krok v této situaci a dojde ke splnění cíle ECB?
ECB je v obtížné situaci, neboť eurozóna je značně heterogenním ekonomickým celkem. Vzhledem k tomu, že měnová politika je jedinou společnou funkční stabilizační hospodářskou politikou eurozóny, jsou její kroky správné.
O den později oznámila Japonská centrální banka, že rozšíří kvantitativní uvolňování peněz. Podobná otázka. Pomůže úsilí centrální banky vymanit japonskou ekonomiku ze stagnace?
Japonsko se s ekonomickými obtížemi, slabý růst a deflace, potýká dlouhodobě a měnová politika je dlouhou dobu velmi uvolněná. Další kroky mohou mít již pouze marginální vliv, nicméně měnová politika by neměl pasivně přihlížet a měla by podpořit ostatní kroky tamní vlády.
Co si myslíte o tvrzení, že FED, ECB i BOJ svým „tisknutím“ peněz pouze „nafukují“ bublinu, která jednou musí prasknout?
Varování před inflací doprovází Fed, ECB, BoE i BoJ již od začátku používání nestandardní politiky, které se zjednodušeně říká „tištění peněz“. Argumentace je založená na kvantitativní rovnici peněz. Nicméně kritika zapomíná na změnu rychlosti oběhu peněz způsobenou změnami ve finančním zprostředkování. Proto také k žádné velké inflaci nedošlo. Naopak inflační očekávání se výrazně snížila. Nicméně cenový vývoj v ekonomice není rovnoměrný a v některých případech se může expanzivní měnová politika projevit vytvářením bublin. Například ceny nemovitostí v některých zemích výrazně převyšují ceny odpovídající obvyklým relacím k nájmům či mzdám. Jiným příkladem jsou akciové trhy, které také vykazují známky přehřívání. Právě proto by měla uvolněnou měnovou politiku doprovázet makroprudenční politika zasahující právě na místech skutečných či potenciálních bublin. Příkladem je Bank of England, která sice drží měnovou politiku nadále uvolněnou, zpřísnila ale podmínky pro poskytování hypoték.
Je na místě spíše otázka „jestli“, nebo „kdy“ to praskne?
Existují možnosti, jak odhalovat nebezpečné tendence na trzích, odhadnout okamžik výraznějších korekcí a jejich rozsah možné ovšem není.
David Marek
Do společnosti Deloitte přišel z Patria Finance, kde působil posledních 14 let jako hlavní ekonom a vedoucí oddělení analýz. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde získal i doktorát. Absolvoval studijní stáž na University of Limerick v Irsku.
V letech 1997 a 1998 byl odborným pracovníkem v Institutu ekonomie České národní banky. Poté přešel na odbor měnové politiky ČNB. V letech 1999 až 2000 pracoval v oddělení analýz finančních trhů České spořitelny. Je členem České společnosti ekonomické a spolupracuje s Českou Bankovní Asociací.