Hrátky se zápornými sazbami by se mohly krutě nevyplatit. I díky nim je pro evropské banky těžké navýšit svůj kapitál, potřebují injekci za 150 miliard eur. Tak doufejme, že ČNB nedostane po intervencích další geniální nápad.
Záporné úrokové sazby a kvantitativní uvolňování přináší první mlhavé výsledky. Evropě hrozí další bankovní krize. Podle hlavního ekonoma Deutsche Bank Davida Folkerts-Landau budou potřebovat evropské banky nutně injekci ve výši 150 miliard eur, to je jen pro představu více než trojnásobek českého státního rozpočtu.
Podle německého ekonoma trpí banky podkapitalizací a nejvíce je to vidět u italských bank. Nejstarší banka na světě, založená již roku 1472, Monte dei Paschi di Siena je prakticky již dlouhou dobu před krachem. Již od krize funguje v krizovém režimu. Zdá se tak, že na nás ze skříní začínají vypadávat první kostlivci.
Landau tvrdí, že vše zhoršuje fakt, že je pro banky nyní těžké doplnit si kapitál vlastními silami zejména kvůli záporným sazbám Evropské centrální banky a také kvůli nízkým cenám akcií bank na burzách. Pojďme se podívat na to, proč tomu tak je a co to bude znamenat pro naši peněženku.
Na první pohled by se mohlo zdát, že záporné sazby a kvantitativní uvolňování povedou k tomu, že banky dokážou navýšit bez problému svůj kapitál. Stěžejním ukazatelem pro banky je ale takzvaná kapitálová přiměřenost, ta je definovaná jako poměr vlastního kapitálu vůči rizikovým aktivům banky a je nastavena tak, že minimální povolená hodnota je osm procent. Jde o to, aby banka měla dostatečné rezervy pro případ, že nastanou problémy.
Do vlastního kapitálu pak kromě základního kapitálu (vkladů zakladatelů, emise akcií) patří třeba kapitálové fondy (pomoc státu, dotace, dary) a samozřejmě výsledky hospodaření – zisk. A co s tím vším dělá současná politika Evropské centrální banky?
Jiný svět a jablka z Edenu
Je to jen pár měsíců, co se generální ředitel UBS zlobil na Švýcarskou národní banku, že jim svým sražením sazeb do záporu může srazit ziskovost. Obecně platí, že snížení úrokových sazeb centrální bankou vede ke snížení výpůjčních nákladů pro firmy i domácnosti. Peníze jsou pro banky levnější, jsou ochotné půjčit za nižší úrok. To zní fajn. Problém je, že takto to funguje ve světě kladných sazeb. Banky tak půjčují více a generovat zisk je jako sbírat jablka, která téměř nic nestojí. Svět záporných sazeb je ale jiný, je to svět, kde za každé utržené jablko zaplatíte. A cena za každé další se navíc skokově zvyšuje.
Záporné sazby znamenají, že platíte někomu za to, že mu můžete půjčit. A platí to jak pro samotné banky tak přeneseně na jejich klienty. Představte si, že si uložíte u banky peníze a musíte jí za to ještě ročně platit půl procenta. Většina lidí by ji poslala do háje a raději si schovala peníze doma pod polštář nebo si koupila trezor. A není nic, čeho se banky děsí více, než že tohle začnou lidé dělat. Proto nereflektují záporné sazby směrem ke vkladům klientů, čímž ale významně podkopávají svou ziskovost, tudíž se zhoršuje jejich schopnost navyšovat vlastní kapitál.
Někdo to prostě zaplatit musí, buď klient, nebo banka. A banky děsící se peněz pod polštáři se rozhodly, že to tedy budou raději zatím platit samy. Tohle ovšem není žádný výmysl hlavního ekonoma Deutsche Bank, skutečně se to tak děje. Dánská a švédská centrální banka letos samy uvedly, že i přes jejich uvalení záporných sazeb se to nepromítlo do úrokových sazeb na vkladech klientů. Tamní banky tak musely záporné sazby kompenzovat ze svého. A podobné scénáře předkládá i centrální banka Británie, když tvrdí, že dlouhodobé záporné sazby by mohly negativně ovlivnit ekonomiku.
Už tento důsledek záporných sazeb je pro banky problém, ale ono to ani zdaleka nekončí. Velkou část portfolia všech bank tvoří státní dluhopisy. A politika ECB se zápornými sazbami a kvantitativním uvolňováním snižuje jejich výnosy, sráží je pod nulu. Před několika týdny se dostaly pod nulu poprvé v historii i německé desetileté dluhopisy! Jen si to představte. Půjčíte někomu na deset let a místo toho, abyste z toho něco měli, tak Němcům na konci ještě zaplatíte za to, že si nechali od vás půjčit. Tedy jinak řečeno, pro banky to znamená další výrazný zásah do ziskovosti.
Zoufalství italských bank pak tkví v tom, že většinu státních (i část bankovních) dluhopisů drží tamní domácnosti, především lidé, kteří si spoří na penzi. Stát totiž vedl kampaň na to, aby lidé investovali do dluhopisů. A pokud bankám řeknete, že jim pomůžete, když navýší samy svůj kapitál, říkáte jim, ať připraví domácnosti o část jejich životních úspor. Asi není nutné dodávat, co by tohle znamenalo v temperamentní Itálii. Italské banky tak kvůli záporným sazbám ECB, nízkým cenám akcií, vlastní neschopnosti aj. nemají jinou možnost, jak kapitál navýšit, než že jim pomůže stát. Prakticky to stejné tvrdí i ekonom Aleš Michl.
My name is Bond, Coco Bond...
A pak jsou tu coco bonds. V lednu se zveřejnily výsledky testu ECB, který odhalil, že by Deutsche Bank a jiné banky nemusely mít dostatek peněz k vyplacení úroků právě z coco bonds, což vyvolalo prudký růst jejich úrokové sazby a růst ceny zajišťovacích instrumentů CDS. Doprovázel to samozřejmě i propad na akciových trzích. Jinak řečeno, vzrostlo riziko, že některé evropské banky nedokážou platit své závazky a zbankrotují.
Coco bonds jsou speciální konvertibilní dluhopisy, které vznikly v reakci na krizi v roce 2008. Když si koupíte coco bonds, kupujete si normální dluhopisy, ale s tím rizikem, že pokud se banka dostane do problémů, zkonvertují se tyto dluhopisy do akcií, došlo by tedy k navýšení kapitálu banky. Přeloženo do češtiny, místo věřitele se z vás stane akcionář banky, její minoritní vlastník. A to je něco, co opravdu nechcete, když je navíc banka v problémech. Protože jsou coco bonds takto postavené, nesou i vyšší úrok než běžné dluhopisy. A k dalšímu růstu úroku došlo i tento týden – pokud nenabídne banka vyšší úrok, který reflektuje riziko, nikdo si od ní coco bonds nekoupí.
Shrnuto. Záporné úrokové sazby podkopávají ziskovost bank na několika frontách. Snižují jejich zisk tím, že je nutí platit zápornou sazbu za klienty. Také navýšením dostupných peněz zprostředkovaně snižují výnosy státních dluhopisů, čímž opět podkopávají ziskovost bank. Že to tak je, naznačují nejen zprávy dánské nebo britské centrální banky, ale i samotný trh – třeba právě rychlý růst úroků na coco bonds. Ty jsou právě obzvlášť citlivé na vybavenost bank kapitálem. No a pak je tu kredibilita, když banky ztratí důvěru, je, jak říká Michl, všechno v háji.
Zpět k přirovnání s jablkem. Více peněz v ekonomice sice znamená více půjček, ale jejich výnos by tak nemusel vyvážit ztráty, které záporné sazby bankám způsobují. Problém je pak také v tom, že nevíme, co všechno se ještě může stát a kde všude nás čekají kostlivci ve skříních. Na jednoznačnou odpověď o celkovém efektu záporných sazeb si tak ještě bude potřeba počkat. Může se stát, že zjistíme, že jablko z onoho stromu v Edenu je otrávené, ale až ve chvíli, kdy jsme ho půlku snědli.
Pokud budou záporné sazby pokračovat a půjdou případně ještě hlouběji, banky budou muset pravděpodobně začít postihovat i klienty. Zakončeme to lehkým polovičním žertem. Zkusme vsadit na akcie společností vyrábějící trezory nebo polštáře. Lidé i banky budou muset hotovost před zápornými sazbami někam schovat. Doufejme ale zároveň, že ČNB bude alespoň tentokrát rozumná.
Foto: Vstup do nejstarší banky na světě Monte dei Paschi di Siena. Wikimedia