Není žádným tajemstvím, že se v dnešní době většina velkých společností snaží snižovat své daně. Většinou tak činí umístěním společnosti do tzv. daňového rájů - států, které mají velmi nízkou, někdy dokonce nulovou, daňovou sazbu pro korporace, a umožňují tak společnostem ponechat si prakticky veškeré zisky. Jak to ale vlastně v praxi funguje a jak je možné, že se ostatním státům nepodařilo takovému krácení daní zamezit?
Společnosti k přesouvání svých zisků do států s příjemnější daňovou sazbou používají hned několik metod. Všechny jsou však založené na tom, že nadnárodní korporace je složena z více dceřiných společností umístěných v jednotlivých zemích (například americký Apple, český Apple, atd.). Korporace poté různými obchody mezi těmito “podspolečnostmi” dokáží ovlivňovat výši zisku v jednotlivých státech.
Ilustrativním příkladem je společnost Nike, která si ochrannou známku na své logo zaregistrovala pomocí své bermudské dceřiné společnosti. Díky tomu platí za každý prodaný výrobek kterákoli jiná dceřiná Nike té bermudské poplatek za to, že využila její ochrannou známku. Zisk bermudské společnosti je díky tomu obrovský, jelikož jí účetně přitékají obrovské sumy za poskytování ochranné známky, zatímco ty ostatní mají zisky snížené o fiktivní poplatky za využití loga.
Obzvláště výhodné pro Nike na tom je to, že nelze pořádně určit, kolik by se vlastně za takové využití loga mělo zaplatit. Nike může argumentovat tím, že pokud by na boty své logo nedala, nemusela by je vůbec být schopna prodat (a dost možná to je i pravda), díky čemuž může stanovit cenu za využití loga na neuvěřitelné částky.
Tímto způsobem Nike své dceřiné společnosti na Bermudách “zaplatí” prakticky vše, co vydělá. Americký nebo německý Nike tím sníží svůj zisk prakticky na nulu (jelikož má v nákladech obrovské sumy, “zaplacené” bermudské společnosti za použití “její” ochranné známky), díky čemuž nemá žádný daňový základ. Bermudská společnost naproti tomu má obrovské zisky, jelikož do ní Nike převedl příjmy z celého světa, avšak na Bermudách je daňová sazba na korporace nulová, tudíž Niku zůstane veškerý zisk. Podobnou kličku využívá i Google, své dceřiné společnosti odvádí poplatky za používání algoritmů, které jsou patentovány právě dceřinou firmou.
Dalším způsobem jak převádět zisky mezi jednotlivými dceřinými společnosti je obchod se zbožím a jiným firemním majetkem. Jedna společnost totiž může “prodat” výrobní prostředky jiné, přičemž kolik za to dostane “zaplaceno” si může do určité míry sama zvolit. Pokud bude například Apple převádět techniku z Kajmanských ostrovů, cenu může stanovit tak, aby společnost na Kajmanských ostrovech od ostatních dceřiných společností dostala zaplaceno co nejvíce. Na Kajmanské ostrovy se následně převede co možná největší část firemních zisků.
Poslední metodou, kterou společnosti využívají, je vzájemné vypůjčování peněz. V některých zemích si totiž společnosti mohou z daňového základu odečíst zaplacené úroky. Například tedy společnost v Německu půjčí společnosti ve Švýcarsku. Díky tomu účetně platí švýcarská společnost té německé úroky, které si následně jakožto náklady může odečíst z daní, i když nadnárodní společnost jako taková ve skutečnosti žádné dodatečné náklady nemá.
Ztráty na daních jsou obrovské
Výzkumy odhadují, že vlády celosvětově na přemisťování firemních zisků do daňových rájů tratí až neuvěřitelných 200 miliard dolarů. Například společnost Apple, jejíž zisky se pohybují v desítkách miliard dolarů, na daních dle odhadů za minulý rok zaplatila jen 2 %, přestože americká firemní daňová sazba činí 21 %.
Logicky vyvstává otázka, proč se světoví političtí lídři s problémem nesnažili něco udělat. Jak je možné, že společnostem takové praktiky prochází, když všichni vědí, jaký je to podvod?
Bohužel je boj proti daňovým rájům velmi složitý. Existuje hned několik problémů. Zaprvé, přesuny zisků jsou téměř vždy legální po právní stránce. I v případě, že je legalita pochybná, je těžké dokázat, že se firma dopustila porušení zákona. Výše zmíněný Nike svou kličkou s ochrannou známkou na Bermudách zákony opravdu neporušuje, pouze využívá kreativního účetnictví pro maximalizaci zisku.
Za druhé je pro jednotlivé státy náročné samostatně změnit daňové zákony tak, aby fungovaly lépe. V okamžiku, kdy by tak učinily, riskovaly by odchod velkých společností pryč ze země. Ztratily by tak veškerý daňový příjem, který z nich mají. Ten může být velmi podstatný, i pokud je velká část firemních zisků přesunuta do dceřiných společností. Jako jediné možné řešení se tak jeví celosvětová spolupráce. Ta by vyžadovala vedení silného státu, který by začal se zavedením přísnějších pravidel a přesvědčil by ostatní státy, aby učinily totéž.
A právě takovouto roli pomalu přebírají Spojené státy. Tamní ministryně financí, Yanet Jellen, v březnu začala diskuzi o tzv. minimální míře zdanění. Ta by fungovala tak, že v dané zemi by neplatila daně pouze místní dceřiná společnost, ale nadnárodní korporace by zde musela zaplatit také minimální daň (hovoří se např. o dvou procentech) ze svých celosvětových zisků. Pokud by tedy nadnárodní korporace přesunula svůj veškerý zisk 10 miliard na Bermudy, musela by z těchto 10 miliard v USA zaplatit 200 milionů i přesto, že by kreativním účetnictvím zařídila, aby americká část této nadnárodní společnosti neměla zisk žádný.
Pokud by se tuto daň v Americe podařilo prosadit, byl by to významný první krok v boji proti daňovým rájům, který by mohl přimět i ostatní státy více se zajímat o tuto problematiku a přijít s podobnými opatřeními. Do té doby však daňové ráje zůstávají obrovským nevyřešeným problémem, na kterém tratíme především my - daňoví poplatníci.
